čtvrtek 23. března 2017

London Book Fair 2017

Minule jsem popisovala, co takový knižní veletrh znamená pro literární redaktory a dneska už se s vámi můžu podělit o čerstvé dojmy. Ještě nostalgicky koukám na svoji vstupní kartičku a na plánek veletrhu a vzpomínám na všechno, co jsme viděli.







Oproti frankfurtskému veletrhu je ten londýnský mnohem menší, měla jsem osobně dojem asi jako kdyby byl Svět knihy o fous větší a dvoupatrový. Ono i Olympia Hall v Kensingtonu, kde se veletrh konal, je vevnitř uspořádaná podobně jako Veletržní palác. Čestným hostem bylo letos Polsko, které zabíralo značnou část horního patra a vtipně si pro návštěvníky připravilo korýtka plná krásných jablek, takže jste po celém veletrhu mohli pozorovat chroustající agenty.

Co se knih týče, bylo se rozhodně na co dívat, už teď vím o několika titulech, na které se neskutečně těším. Zpestřením byl hon na veletržní plátěnky a další reklamní předměty - a že bylo vážně těžké si vybrat! Jak jsem koukala, tak Motto o jednu z těch nejlepších i vyhlásilo soutěž, takže se někdo bude promenádovat po městě s tou nejstylovější taškou, nacpanou knihami:-).

Bylo vidět, že i agenti jsou oproti Frankfurtu mnohem uvolněnější a všechny schůzky byly opravdu přátelské a příjemné, někdy, když jsme probírali až nepravděpodobné novinky, i opravdu vtipné. Sice je pravda, že po deseti schůzkách denně už ke konci ne vždy vnímáte rozdíl mezi Kámasútrou a knihou o balkonových rostlinách, ale o to větší překvápka nám budou chodit poštou :-D.






První den jsme měli po příletu volno a tedy i čas prozkoumat alespoň kousek z Londýna. Kolegyně mě vzala na výlet do Covent Garden, kde jsem nikdy předtím nebyla, a jen co jsme vylezly z metra, naprosto mě pohltila celá ta úžasná atmosféra. V kavárně pod ochozem, kde jsme stály, zpívala paní v kostýmku operní árie, aby se pak v klidu posadila a dopila si kafe, nalevo se otáčeli kuchaři v bistru Jamieho Olivera, napravo jsem slintala u výloh Whittard tea a obchodu Moomin (kdo mě zná, tak ví, že čaj a mumínci jsou moje životní vášně). Samozřejmě nezůstalo jen u pomyslného oslintávání výloh, ale o tom zase jindy :-)). Z Covent Garden jsme se prošly k Trafalgaru a dál k Big Benu - s ohledem na to, co se teď děje, to zní trochu jako bezstarostná pohádka.





Samozřejmě jsem zašla i do knihkupectví a opět se ujistila o tom, že v Anglii frčí paperbacky mnohem víc než u nás - a taky o tom, že celkově drží česká scéna krok s tou zahraniční. Nenašla jsem vlastně žádnou knihu, kterou bych si musela vézt domů, a to je co říct!

Takže veletrh i návštěva Londýna celkově - paráda. No a teď nás čeká květnový Svět knihy (a několik kolegyň ještě předtím dubnová Bologna), kde doufám, že se s mnohými z vás uvidím a třeba i prohodíme pár slov, až si budeme všichni svorně vybírat knihy a áchat nad obálkami a nápady a vůbec celým tím knižním mumrajem.

sobota 11. března 2017

London, bejby!

V životě redaktora se děje několikrát ročně (záleží kam kdo jede) událost převratná, veletrhem nazývaná. Jojo, zní to všechno vznešeně, ale v praxi to znamená, že zhruba dva až osm měsíců před konáním dané akce začnou chodit nenápadně se tvářící maily od světových agentů a všechny obsahují magickou formuli "...if we could suggest the appointment...". V redaktorově mozku se rozbliká rudá kontrolka, ví totiž, že kromě klasické práce ho čeká mordování se s excelovou tabulkou, aby se nestalo, že si domluví v záplavě nabídek dvě schůzky na stejný čas (mezi námi, stejně se to stává). 

Pas a kočičí notes, který boří konverzační bariéry na schůzkách:-)


A tak mi zrovna v rohu pokoje stojí zabalený kufr, protože v pondělí se s kolegy a kolegyněmi odebíráme směr London Book Fair 2017. Nechci tu vypadat jako nějaký ostřílený veletržní harcovník, byla jsem zatím jen jednou ve Frankfurtu, takže na londýnský veletrh jsem opravdu zvědavá. Po zkušenosti z Frankfurtu totiž můžu zodpovědně prohlásit (odhlédnu-li od pracovních schůzek samotných), že nic - no dobře, skoro nic - není lepší, než hala nacpaná knihami od podlahy po strop. Věřte mi, když říkám, že vidět naživo obrovský stánek Penguin Random House udělá knihomola asi z každého (mimochodem, už jste zaznamenali vyšívanou edici knih Penguin Threads?).

Veletrh se pro redaktory skládá především ze schůzek s agenty, se kterými probírají jak tituly už nakoupené, tak novinky. Zdá se to jako nic, prostě jen sedíte, posloucháte a reagujete, ale ve skutečnosti je to docela úmorné. Prvně - musíte daného agenta hlavně najít, což ve změti stánků nebývá občas úplně snadné (nebo po půlhodinovém hysterickém pobíhání a vykřikování "Tady ten stánek prostě není!" zjistíte, že jste na jiném patře. True story.). Jakmile ho najdete, začíná diplomatický taneček kolem nových knih, oťukávání podmínek atd. A když máte podobných schůzek denně třeba devět a do toho chcete využít mezičas na prozkoumávání veletrhu, nosíte katalogy, potřebujete se taky občas najíst, napít a dojít si na záchod, dovedete si asi představit, že na konci každého dne toho máte plné kecky. Respektive lodičky či jinou ke kostýmku se hodící obuv.

Člověk samozřejmě není zdaleka schopný obsáhnout všechno, co se na veletrhu děje. Londýn je pro mě opravdu lákadlo v tom směru, že se tam koná dost foodie akcí, svoje nové kuchařky tam prezentují hvězdy jako Gordon Ramsey, Jamie Oliver, Mary Berry atd., programy doprovázejí cooking shows. Takže okouknu novinky, naobjednám vzorky knih do Prahy a budu se těšit na všechno, co London Book Fair přinese. Jen jedna věc mě opravdu mrzí - v roce 2014 byl čestným hostem sir Terry Prachett. Někdy to prostě neklapne tak, jak by člověk doufal.

Takže budu v rámci možnost fotit, instagramovat a dělit se s vámi o vše podstatné - držte nám všem palce!!


neděle 12. února 2017

Knižní chuťovka: Desátého prosince

Popravdě moc nemusím povídkové soubory. Vždycky mě vnitřně štve, že se ztotožním s nějakou postavou, ponořím se do příběhu a najednou lup! konec, další povídka, další světy. Člověku zbudou úvahy na téma "Jak to bylo dál? Opustil ji? Umřela? A co to sousedovic kotě?"
Jenže povídkovou sbírku Desátého prosince od George Saunderse vydalo nakladatelství Plus v rámci své Pestré řady, a jak jste si už tady u mě na blogu mohli všimnout, pro Plus a Pestrou řadu mám slabost. Navíc jsem Desátého prosince objevila za směšnou sumu v antikvariátu, takže jsem se rozhodla to risknout a dát povídkám šanci. 



Jak to dopadlo? Knihu jsem začala číst v metru a o půl hodiny později pochopila, že to možná nebyl až tak skvělý nápad, to když mi mozek podvědomě začal vysílat signály, že něco není v pořádku. Začetla jsem se totiž tak hluboce, že jsem přejela Kobylisy a dojela až na Střížkov:-). A někde mezi Florencí a Střížkovem jsem zjistila, že Desátého prosince je naprostá pecka.

Ano, na Goodreads jsou reakce rozporuplné - od nadšení po otrávené výkřiky, co že to chtěl Saunders vlastně říct a proč to nemohl říct srozumitelněji. Chápu oba tábory. Do knihy jsem se sice zamilovala, ale hned první povídku jsem musela začínat třikrát, abych pochopila, o co tam vlastně jde. Nicméně Saundersův styl mě s každou stranou bavil víc a víc - ostatně, autor sám je nesmírně zajímavá osobnost a bylo by s podivem, kdyby se to neprojevilo v jeho knihách.

Chloe-Aftel-photo-smaller.jpg
Zdroj: www. georgesaundersbooks.com

George Saunders se narodil v Amarillu ve státě Texas. Po studiích odjel jako geofyzik na Sumatru, kde, jak sám vzpomíná, se musel na cestu vyzásobit dostatečným množstvím knih pro pobyt v džungli. Ze Sumatry odjíždí kvůli onemocnění z kontaminované vody - plaval v řece infikované opičím trusem. Rozhodl se, že nasbírá životní zkušenosti v různých zaměstnáních a tak pracoval jako vrátný, pomocník na jatkách nebo pokrývač. Nakonec absolvoval Syracuse MFA Programme, kde studoval vedle mnoha zajímavých amerických literárních osobností a nakonec začal na škole i přednášet. Uveřejňoval krátké povídky pro The New Yorker a cestovní zápisky pro GQ. Cestoval do Afriky s Billem Clintonem, do Nepálu za tzv. Buddha Boyem, nebo žil inkognito v Kalifornii ve stanovém městečku pro bezdomovce.

Není tedy s podivem, že ve svých povídkách umí přesvědčivě zabrousit do různých sociálních vrstev, v různých dobách a s různými názory. Nedělá mu problém zamyslet se nad tím, jaký dopad by na lidskou společnost mělo, kdyby nahradila city chemikáliemi, nad výtryskem emocí řádem svázaného chlapce nebo nad zkažeností společnosti, která používá dívky z rozvojových zemí jako ozdobu svých sídel. Saunders nastavuje pitoreskní a občas znepokojivé zrcadlo příliš rychlému a povrchnímu vnímání světa, činům bez myšlenek na důsledky. Přesto povídky nepůsobí moralisticky, autor totiž ani v nejmenším nenabízí východisko nebo rozhřešení a nechává čtenáře, aby se sám popral se svými pocity a svědomím.


Desátého prosince je skutečná chuťovka. Není to typ knihy, kterou byste přečetli na jeden zátah, jakkoli je nesmírně čtivá - psychicky je to totiž opravdu dost náročné čtení. Přiznám se, že jsem si musela v jednu chvíli dát pauzu a proložit četbu něčím oddychovějším, zanedlouho jsem se ale k povídkám ráda a nedočkavě vrátila.

Nesporným plusem českého vydání je čtivý a citlivý překlad Petra Eliáše, který pro mě ukázal, že umí, už v Psích hvězdách (a širší veřejnost ho určitě zaznamenala v nedávné době jako nástupce bratrů Medkových u Harryho Pottera). Lahůdková čeština, doslova.

Takže pokud jste, jako já, k povídkovým souborům mírně skeptičtí, dejte šanci alespoň Saundersovi. Nebudete myslím litovat:-).

George Saunders: Desátého prosince. Praha, Plus, 2016, 240 str.


neděle 8. ledna 2017

Co můžete zažít na tržišti?

Asi bych se měla opravdu stydět, ale když jsem pracovala v nakladatelství Motto, jméno Petr Hugo Šlik mi naprosto uniklo. O jeden pracovní poměr a jeden nákup v antikvariátu později se ke mně tenhle autor stejně dostal, díky martinusáckému doporučení - tentokrát už ale pod taktovkou nakladatelství Plus, které vydalo knihu Tržiště. Mimochodem k tomu antikvariátu - taky tak milujete chvíle, kdy nahážete do košíku tituly, které vyšly třeba před čtyřmi měsíci a zaplatíte za ně naprosto směšnou částku? Jasně, z redaktorského hlediska to není nic moc, ale z knihomolského to byly druhé Vánoce. 




Tržiště je mozaika, soubor příběhů, který se dá, podle anotace, číst na přeskáčku - jako když nakupujete na trzích. Autor se inspiroval tolik populárními farmářskými trhy a rozehrál hru zdánlivě obyčejných, ve výsledku však nesmírně silných osudů. Všechno se točí kolem jedné závažné věci, která se na trhu stane - to není spoiler, nejedná se v rámci děje o žádné překvapení a vlastně není podstatná ona událost, jako lidé kolem ní. Šlik má nadání vtáhnout čtenáře do děje a vzbudit v nich zvědavost na životy lidí, kterých by si jinak asi ani nevšimli. Je to trošku jako Humans of Prague - napjatě se začtete do něčích vzpomínek, sdílíte s dotyčným smutek způsobený starostmi či nepřízní osudu, stejně jako drobné radosti - a potom ten někdo odejde a vy ho už třeba nikdy nepotkáte, ale budete si ho pamatovat, protože se, pateticky řečeno, dotkl vaší duše.

Tahle obyčejnost může možná někomu připadat nezajímavá, ale mně to neskutečně sedlo - vlastně ani neumím popsat proč. Snad kvůli tomu pocitu, že občas stačí tak strašně málo, aby se celý váš život zvrtnul - ať už v dobrém, nebo v tom špatném slova smyslu. Navíc autor vykreslil jednotlivé postavy tak plasticky, že mi bylo pokaždé líto, když daná část skončila. To platí zejména v případě kávového baristy, který mi byl natolik sympatický, až jsem na chvíli zalitovala, že je jen v knize :-). Některé postavy byste chtěli za přátele, jiné alespoň obejmout a utěšit, další vás vytočí doběla. Ačkoli se kniha asi dá číst na přeskáčku, činila bych tak až při opakovaném čtení, přišlo mi totiž, že na sebe příběhy určitým způsobem navazují a tahle jemná linie mezi nimi by se u přeskakování ztratila.

Dnešní článek zůstane krátký - prostě si Tržiště přečtěte a uvidíte. Ale pravděpodobně se na příští procházce po farmářských trzích budete pozorněji rozhlížet kolem sebe a fabulovat si vlastní příběhy o lidech, které tam potkáte - a to je na tom asi to krásné.




pátek 30. prosince 2016

Kavárnička, kde voní sušenky a káva

Letos se mnou knižní Ježíšek moc práce neměl - vytrubovala jsem totiž do světa, že chci Návrat do kavárničky v Kábulu od Deborah Rodriguezové, knihu, která volně navazuje na knihu Kavárnička v Kábulu. Už první díl mě hodně zaujal, bylo ale víc než okaté, že si autorka nechala dost látky na pokračování, které mě naprosto pohltilo.





Autorka v první knize seznámila svoje čtenáře se všemi důležitými postavami i prostředím Kábulu, svíraného vzrůstající nadvládou Tálibanu. Rozehrála příběh Sunny, která si v Kábulu otevřela kavárnu, ze které udělala takové kulturní a společenské útočiště, Háladžán, negramotné starší Afghánky, několik let tajně zamilované do krejčího Rašífa, Jasmíny, která v kavárničce našla jako ovdovělá svobodná matka útočiště, a mnoha dalších. Příběh ale skončil tak nějak neúplně a až s příliš mnoha otazníky, bylo znát, že Deborah Rodriguezová hledala svůj styl a linii celého vyprávění, že se snažila možná až příliš násilně zakomponovat do děje vše, co sama v Afghánistánu zažila. V druhé knize se ale našla, rozvinula další osudy postav naprosto věrohodně, a než se nadějete, učtete klidně padesát stran naráz.

Příběh je opět plný zejména neskutečně silných žen, které se perou se svými osudy a snaží se najít si tu svou cestičku ke štěstí. Ne vždy to jde hladce, často i přes osobní tragédie, kulturní odsudky či vlastní zraněnou duši. Zamilovala jsem si doslova všechny postavy a neměla jsem tendenci přeskakovat méně záživné kapitoly, protože tam jednoduše žádné méně záživné kapitoly nebyly. Občas jsem se sice trochu vztekala, když slibně rozjetou napínavou pasáž přetnula další kapitola naprosto odjinud, ale to je jen známka dobře napsané knihy - a já se musela nadechnout, zklidnit mysl a přepnout se na další část.



Autorka se nevyhýbá ani ožehavým tématům afghánské společnosti - ať už se jedná o práva žen, předem dohodnuté sňatky nebo terorismus. To, co mě na jejích popisech ale bavilo nejvíc je, že neodsuzuje - nestaví na jednu stranu blahobytný a dobrý Západ a na druhou utlačované a v bídě žijící Afghánce. Každá mince má prostě dvě strany a jsem opravdu vděčná, že se v žádné z problematických otázek autorka nepokoušela ňahňat.

Vzhledem k tomu, že je v knize mnohokrát zmíněná afghánská pohostinnost a kuchyně, zařadila autorka na konec také několik receptů - což byl pro mě jednoznačně bonus navíc:-) Pod každým receptem je i odkaz na zdroj, odkud bylo čerpáno - tak jsem třeba narazila na opravdu zajímavou stránku Afghan Culture Unveiled blogerky Humairy Ghilzai, která odkrývá světu nejen afghánskou kuchyni, ale celkově i nesmírně zajímavou kulturu. Můžete ji samozřejmě sledovat i na sociálních sítích, doporučuju zejména její Instagram.

Po dočtení Návratu do kavárničky v Kábulu jsem měla typickou knižní kocovinu, což mě přivedlo na myšlenku zjistit si, jestli autorka nenapsala ještě něco - a hurá, do češtiny sice její další knihy, vycházející z osobních zkušeností na humanitárních misích v Afghánistánu, přeložené nejsou, ale kdo čtete anglicky, neměl by to pro vás být problém. Takže já s dovolením ještě chvilku zůstanu v jedné kavárničce kdesi uprostřed Kábulu, kde se odehrávají ty nejdůležitější příběhy a voní čerstvě upečené sušenky.


úterý 27. prosince 2016

Bradavickým expresem zpátky v čase


Fotka uživatele Hladová kniha.

Když jsem si v září koupila knihu Harry Potter a Prokleté dítě, umínila jsem si, že si ji přečtu až na Boží hod. U nás doma se totiž na Boží hod každoročně vyhlašuje čtecí den v pyžamech, a navíc když ještě vycházely jednou ročně klasické potterovky, nacházela jsem je pravidelně pod stromečkem a na Boží hod si dávala čtecí maraton (rozuměj - 500 stran na jeden zátah, bolest hlavy, litry čaje a absolutní nadšení). Takže jsem si tak trochu chtěla připomenout tyhle časy a odfrčet bradavickým expresem za dalším dobrodružstvím.

Nebudu tady sáhodlouze opakovat všechno, co už bylo o Prokletém dítěti řečeno a napsáno - ne, nenapsala to J.K., ne, není to klasický osmý díl a samozřejmě, je to scénář k divadelní hře. Spíš se s vámi chci podělit o své dojmy - a na tomto místě rovnou upozorňuju, že se může objevit i nějaký ten spoiler!!

Myslela jsem si, že mi bude vadit forma scénáře, ale ve výsledku byl opak pravdou - jakmile se ponoříte do děje, začne představivost pracovat na plné obrátky, a vlastně jsem zapomněla, že se nejedná o klasicky stavěný text. Trochu obtížnější bylo vstřebat fakt, že Harrymu a všem ostatním je čtyřicet, nebo třeba to, že z Nevilla je profesor - prostě profesor Longbottom zní trochu divně, když si člověk vzpomene na první díly:-). S tím souvisí další věc - osobně si myslím, že pro to, aby si člověk Prokleté dítě maximálně užil, je znalost předchozích potterovek nezbytná. Samozřejmě, děj se dá bez problémů vstřebat i bez předchozí znalosti potterovského světa, ale různé odkazy na to či ono si nevychutnáte. 

Hlavní dva hrdinové, Albus Severus Potter a Scorpius Malfoy byli...tak rozdílní, jak to jen šlo. Scorpius mě neskutečně bavil, z Albuse jsem lezla po zdi - připomínal mi spratkovitého Harryho někde z pátého dílu, což je vlastně dobře, ale stejně mě to nezbavilo touhy mu jednu vlepit. Věčné fňukání, proč ho Moudrý klobouk zařadil do Zmijozelu, věčné fňukání, jak si nerozumí s Harrym, věčné fňukání vlastně na všechno. Nicméně vzhledem k tomu, že právě od toho fňukání se odvíjí hlavní zápletka, bylo nutné to nějak překonat. 
Přišlo mi, že ve vztahu Harry- Albus je poznat, že text psal muž - Jack Thorne se poměrně nípal v rozhovorech "otce a syna" (že by zkušenost? :-)), Ginny jako jemnější ženský element spíš upozadil. Celkově je v knize víc mužských, než ženských postav, což není nějaké feministické frflání, jako prostá zvědavost na osudy dalších hrdinek - co taková Lenka, paní Weaslyová, Cho Changová?

Vrcholem celé knihy pro mě byla pasáž, kde se Scorpius setká se Snapem. Navíc když k vám Snape promlouvá v hlavě hlasem Alana Rickmana, žejo:-). Tam podle mě nebyl vůbec vidět rozdíl mezi Rowlingovou a Thornem - jen bych si přála, aby scéna trvala mnohem, mnohem déle. 

Celkově jsem si návrat do kouzelnického světa maximálně užila, čistě pro ten svět samotný - příběh mi nijak oslnivý nepřišel, je ale třeba mít na paměti, že se jedná o scénář divadelní hry a možná zápletka je tedy limitovaná možnostmi jeviště. Bylo to ale jako po nějaké době potkat staré známé, přirozeně navázat tam, kde série končila. Zahrát si tchoříčky, napít se v Prasinkách máslového ležáku, bavit se nad Pobertovým plánkem a použít obraceč času - minimálně do doby, kdy celá potterománie začínala a já ležela na chalupě, zavrtaná pod peřinou a hltala příběhy malého čaroděje. 

středa 28. září 2016

Pirchej ha-afela

Když je vám jedenáct a žijete poklidně bezstarostným životem s rodiči-lékárníky. Když se všechno změní a vy se najednou ocitnete bez svých blízkých, v neznámém a trochu děsivém prostředí, jen s šachy a učebnicemi do školy, kam stejně nemůžete chodit. Když máte nekonečně času o všem přemýšlet v prostoru stísněného kumbálu. Když je ten kumbál součástí pokoje v nevěstinci. Když jste Žid.




Dočetla jsem další skvost z Pestré řady nakladatelství Plus, Květy temnoty od Aharona Appelfelda. Tuhle knihu jsem si nedávno koupila v Levných knihách za částku víc než směšnou a s příchodem podzimu se odhodlala ji otevřít. Tušila jsem totiž, že to nebude zrovna lehké čtení pro duši a podobné příběhy se mi v létě, kdy optimisticky svítí sluníčko, nedaří číst.

Od začátku mě pohltila komornost celého příběhu a minimum prostředků, se kterými si autor vystačil k vytvoření naprosto dechberoucí dějové linky. Nikde nevyčnívá jediné přebytečné adjektivum, nic se zbytečně nepřikrášluje a nebalí do líbivého kabátku. Syrová doba vyžaduje syrové vyprávění, zároveň má ale každý čtenář možnost nechat naplno pracovat svou fantazii, což, jak autor přiznává, byl účel.

Žádnou z postav příběhu jsem si vlastně neoblíbila v tom klasickém slova smyslu, kdy svého hrdinu se zatajeným dechem posouváte stranami knihy dopředu. Je těžké se navázat na někoho v příběhu, kde vás od začátku mírně mrazí na zátylku, protože tušíte, že děj bude pro vaši psychiku hustší a těžší s každým otočením stránky. Vlastně se mi několikrát stalo, že jsem knihu odložila se zvláštním pocitem, že nechci vědět, co bude dál, abych ji za pět minut brala do ruky znovu a opět se nořila do příběhu.

To, že události sleduje očima dítěte, má na čtenáře dvojí efekt - na jednu stranu je tak nějak rád, protože hrůzy války procházejí jakýmsi nechápavým katalyzátorem dětských představ. Na druhé straně jakmile Hugovi cokoli dojde, dojde mu to v plném rozsahu a bez růžového nátěru. Naplno se bojí, naplno hladoví, je naplno šťastný a naplno zoufalý.

Přes to přese všechno mají ale v sobě Květy temnoty tolik osobité poetiky a tolik čiré radosti z drobných všednodenních zážitků, že se místy i od srdce zasmějete. A možná i vytáhnete nějaký blok v náhlém popudu si začít psát deník. Protože je hodně věcí, na které postupem doby zapomeneme, zdánlivě nepodstatných detailů, ze kterých se ale skládá jedinečný a křehký život každého z nás.

Aharon Appelfeld: Květy temnoty (Pirchej ha-afela)
Praha, Plus, 2014, 288 str.