Kolaps jako možnost obrody?

Kniha Kolaps neznamená konec vzešla z dlouholeté spolupráce a osobního přátelství Tomáše Turečka, šéfredaktora české mutace magazínu National Geographic a Miroslava Bárty, profesora egyptologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Formou rozhovorů dali vzniknout poutavé knize, jejíž ústřední námět se točí kolem Bártova dlouholetého výzkumu faktorů, které ovlivňují vznik, kolaps a zánik civilizací a společností. Kolaps neznamená konec volně navazuje na obsáhlou publikaci Kolaps a regenerace - Cesty civilizací a kultur, kterou vydala v roce 2011 Academia, ale celkové vyznění je, mimo jiné vzhledem k formě celé knihy, o poznání uvolněnější. 

Celkových 144 stran textu je rozčleněno do několika oddílů. První část pojednává o egyptologii obecně, zejména ve vztahu ke kariéře Miroslava Bárty, o jeho motivaci ke studiu oboru natolik specifického, jakým egyptologie bezpochyby je. MB zde poukazuje na současný stav (nejen českého) egyptologicko-archeologického bádání, ale i na nutnost interdisciplinarity při výzkumech, které tak mohou přinést zajímavé výsledky nejen pro archeology samotné, ale také například pro paleobotaniky, restaurátory, paleopatology aj.

Druhá část je věnovaná samotné problematice kolapsů. Bárta v první řadě poukazuje na to, že kolaps není nic nepřirozeného, co by se mělo démonizovat. Nejedná se o naprostý konec, ale "jen" o zjednodušení, návrat k základním hodnotám a potřebám. Rovněž zdůrazňuje, že kolaps je věcí cyklickou, pravidelně se objevuje ve vývoji jednotlivých civilizací a je tedy možné se z minulých kolapsů poučit. Základem pro vznik kolapsu je neudržitelnost stávajících pořádků a úrovně. Dnes se tedy, víc než kdykoli jindy jedná o téma vysoce aktuální, nejen v rámci naší republiky, ale i celého světa, lidského společenství všeobecně. Miroslav Bárta se také kloní k názoru, že to, co stálo na počátku růstu životního stylu národů způsobuje časem i jejich úpadek, případně pád. Faktory růstu se v jednu chvíli vyčerpají, nastává stagnace a následně úpadek. Rozhodně mi přišlo zajímavé se nad touhle myšlenkou pozastavit a v duchu jí chvíli rozvíjet. Bárta totiž uvádí eticky značně šokující příklad na lékařství a jeho současné schopnosti efektivně léčit a tím uměle prodlužovat život nemocných. Náklady na takový "luxus" jsou ovšem nepředstavitelné a je otázkou, zda je možné zde nalézt přímou úměru ke KVALITĚ takto prodlouženého života.

Bárta v knize často odkazuje na zejména zahraniční autory, kteří se zabývají sociologickými a klimatickými otázkami, např. ve vztahu k tzv. teorii zájmových skupin Mancura Olssona. Tato teorie se opírá o fakt, že specifické ideologie obhajují aktuální politické uspořádání, protože jim nejlépe vyhovuje a sledují v něm své zájmy. Brání tedy změnám, které by rušily zavedené pořádky. Tenhle model se objevil nejen ve starém Egyptě či Římě, ale dobře ho známe také ze současnosti, kdy se na všech úrovních řeší hospodářská krize a společenská nestabilita. Ruku v ruce s otázkami sociologickými jdou také výše zmíněné otázky klimatické. V dějinách se neustále střídají tzv. doby ledové a meziledové, ale změny, které zažívá lidstvo nyní, nezapadají ani do jednoho rámce. Jak se tedy vyrovnat s náhlými zvraty počasí, které z naší republiky velmi dobře známe v podobě nenadálé mírné zimy či prudkých povodní? Nad všemi těmito otázkami se MB s Tomášem Turečkem snaží ve vlídném dialogu najít odpovědi.

Osobně jsem asi neobjektivní, protože Miroslav Bárta byl můj profesor a hodnotit tak jeho knihu je pro mě o to těžší:-) Nicméně bych určitě vyzdvihla fakt, že přibližuje problematiku kolapsů velmi čtivě a má dar zjednodušit výklad tak, aby mu rozuměl i laik, ale zároveň nesklouzává k bagatelizování a vynechávání důležitých faktů za účelem "lidovosti". Pokud vás zajímá, kam jako společnost i jako lidstvo směřujeme a jaké to může mít do budoucna následky, rozhodně doporučuji si tuhle knihu přečíst.

Tomáš Tureček/Miroslav Bárta
Kolaps neznamená konec
Vyšehrad, 2013
144 stran, doporučená cena 248 korun

Dům u mešity

Včera jsem dočetla román Dům u mešity spisovatele Kadera Abdolaha. Zdánlivě obyčejný příběh jedné íránské rodiny, žijící svůj všednodenní život v domě, který přiléhá k mešitě ve městě Senedžan. Patriarcha rodu, prodejce koberců Aga Džan tu se svou manželkou Fachri Sadat, dětmi, slepým Muezzinem a dalšími postavami zažívá období klidu a prosperity, které však v průběhu let střídá teror a perzekuce způsobené nástupem ajatolláha Chomejního a jeho věrných k moci. Knihu jsem si koupila ve slevě, takříkajíc "na blind", ale rozhodně jsem nelitovala ani jedné koruny. Jakmile se do příběhu začtete, úplně vás pohltí, bojíte se o své oblíbence, nesnášíte prodejné soudce a tyrany, a celkově jste po dočtení poslední kapitoly dost zklamaní, že už je konec.
Ne nadarmo byl román Dům u mešity vyhlášený nejlepším nizozemským románem všech dob. Kader Abdolah se sice narodil v Íránu, ale v současné době žije právě v Nizozemí a svou zkušenost s touto zemí zakomponoval i do knihy, kde jedna z hlavních postav, inspirovaná skutečným osudem Abdolaha, nakonec uteče do země tulipánů.
Přiznám se, že mám pro knihy arabských autorů (ať už žijí kdekoli) slabost. Vždycky mě překvapí, jak arabští spisovatelé popisují běžné radosti a starosti, jak se dívají na narození a smrt, na truchlení, jaké jsou zvyky mužů a žen... tohle mě nikdy nepřestane bavit. V Domě u mešity se navíc hojně cituje z Koránu a perské poezie a je zde popsán chod mešity včetně všech úkonů před a v průběhu modlitby, takže se člověk doví hodně zajímavých faktů. Vzadu v knize je slovníček perských a arabských výrazů, na které při četbě narazíte, což oceňuji jako velmi dobrý nápad, usnadňující orientaci v textu.
Měla bych také vyzdvihnout kvalitní a citlivý překlad a mimořádně zdařilé korektury, kde jsem našla snad jen jeden překlep. Je vidět, že si Kniha Zlín dala skutečně záležet na vysoké úrovni. Celkově mohu knihu jedině doporučit, pokud rádi čtete o islámu, bazarech, prostém životě, vlídné moudrosti a důležitých okamžicích světových dějin, bude vás Dům u mešity určitě bavit.

Celkové hodnocení: 100%
Kader Abdolah: Dům u mešity
Vydalo nakladatelství Zlín v edici Fleet, 2011, počet stran 406.

Africké pohádky s kapkou krutosti

O želvách, lidech a kamenech - takový název nese soubor vybraných mýtů, legend a pohádek černé Afriky, který vydalo nakladatelství Argo v překladu Markéty Nové a Ivany Tomkové. Kniha, která vyšla v rámci edice Mýty, pohádky a legendy, představuje výběr předávaných vyprávění několika afrických kmenů, jmenovitě například Hausů, Mobů, Adžů či Lambů, z různých koutů afrického kontinentu. 

                               "Tvé ucho je starší než tvůj dědeček."
                                  Rčení Hausů o tom, že vyprávění jsou starší dvou generací.

Hned na začátku musím, chtíc nechtíc, přistoupit k malé kritice. Celá kniha má velmi vydařenou grafiku, nicméně naprosto nečitelný font, použitý u názvu knihy a  nadpisů jednotlivých kapitol. Nemělo by se stávat, že čtenář luští pět minut název příběhu v marné snaze pochopit, co ten či onen symbol znamená. U některých nadpisů jsem se popravdě zorientovala až v průběhu četby, zejména pokud šlo o mně neznámá vlastní jména.
Na druhou stranu je třeba soubor jako celek jednoznačně vyzdvihnout a pochválit. Vybrané příběhy jsou přiměřeně dlouhé, tématicky různorodé, a pokud jste četli například Příběhy, na které svítilo slunce od Eduarda Petišky, zcela jistě vás napadne několik dějových paralel s mýty a legendami Egypta a Předního východu.
Jednotlivé příběhy jsou někdy na naše prostředí možná až příliš kruté, ačkoli porovnáme-li míru krutosti například s pohádkami bratří Grimmů, nevychází z toho Afrika zase tak špatně. Život na tomto kontinentě není jednoduchý a do vyprávění se logicky nejvíce promítají otázky života a smrti, související s drsným prostředím. Původní orální tradice se jednoznačně nejvíce projevuje na konci každého příběhu, který končí morálním poučením, případně otázkou, jak by čtenář, resp. posluchač ten který konflikt řešil.
Do budoucna bych si ráda přečetla další knihy výše zmíněné argovské edice, a pokud narazíte při svých toulkách knihkupectvími či antikvariáty na podobný titul, určitě si ho přečtěte.

O hněvu Achillově, tak zhoubném, nám zpívej, ó Múzo!

Musím se upřímně přiznat, že jsem víc než obezřetná čtenářka románů z antického Řecka a Říma. Mám mnoho špatných zkušeností s nekvalitními překlady, problematickým skloňováním a v neposlední řadě faktickými hloupostmi, které vycházejí z autorových neznalostí reálií. K románu Achilleova píseň, prvotině americké autorky Madeline Millerové jsem se tudíž plížila pěkně ostražitě, jako lvice k zebře.

Ústřední dvojicí románu jsou Achilleus a Patroklos, hrdinové dobře známí z Homérovy Iliady. Pokud jste Iliadu nečetli, tak to doporučuju rychle změnit. Kdybych vám tu totiž měla dopodrobna vylíčit, o co v tomhle řeckém eposu jde, byli bychom tady opravdu hodně dlouho. A podívat se na film s vyrýsovaným Bradem Pittem fakt nestačí. Ne, vážně. NESTAČÍ.:-)
Příběh je vyprávěný z pohledu Patrokla, královského syna, který musí poté, co nešťastnou náhodou zabije svého vrstevníka z bohaté rodiny, odejít do vyhnanství do fthíjského království, kterému vládne Péleus, otec Achillea. Tam se snaží zapadnout do svého nového života u královského dvora, kde je spolu s dalšími vyhnanými chlapci trénován v boji, aby jednoho dne mohli všichni vytvořit součást Péleovy armády.

U dvora se setkává s Achileem, mladým polobohem, jehož matku, bohyni Thetis, Péleus kdysi znásilnil (mimochodem Thetis při četbě zrovna nezískala kladné body, v podstatě je vykreslená jako pěkná saň, na druhou stranu, po té zkušenosti, kdo by se jí divil) . Achilleus vezme Patrokla pod svá křídla a... no, přiznejme si, žádný překvapivý happyend se konat v případě těch dvou nebude. Kdo ví, jak oba v trojské válce dopadli, ten vytáhne pořádnou zásobu kapesníků hned na začátku. Nicméně musím přiznat, že pojetí příběhu v podání Millerové mě víc než mile překvapilo. Kniha je čtivá, otáčíte stránku za stránkou a najednou je konec. Je vidět, že autorka je klasicky vzdělaná a ví, o čem píše. Vyzdvihla bych i kvalitní překlad, u kterého se mi neježily chlupy hrůzou nad skloňováním vlastních jmen, což je dost často důvod, proč knihu z antického Řecka zaklapnu po pár stranách.
Pro toho, kdo si v antické literatuře a kultuře všeobecně až tak nelibuje, bude možná překvapením řekněme hodně důvěrný vztah Achillea a Patrokla. Nejde o žádné protěžování homosexuality a nehledejte za tím bůhví jaké podtexty. Když máte za druha a přítele úžasného poloboha, který do značné míry pomáhá vašemu ne moc vysokému sebevědomí (a Patroklovo nízké sebevědomí se knihou vine jako had) a jen co vejde do místnosti, lepí se na něj obdivem i mouchy, je dost těžké zůstat imunní. Navíc v antickém Řecku nebyl vztah mezi dvěma muži naprosto žádným tabu, a pokud spolu chlapci vyrůstali dennodenně bok po boku, stávalo se, že jejich pouto přerostlo do dalšího rozměru.
Osobně doufám, že se od Madeline Millerové brzy dočkáme nějaké další knihy, která by v sobě spojovala mytologii a reálie tak samozřejmě, jako právě Achilleova píseň. Člověk si musí v průběhu četby pořád připomínat, že se jedná o fikci na základě eposu, protože autorka dokáže zakomponovat bohy a bohyně do děje naprosto hladce, jako by jejich existence nebyla ničím výjimečným. A to je dar, který by si zasloužil využít i do budoucna.