čtvrtek 13. února 2014

Africké pohádky s kapkou krutosti


O želvách, lidech a kamenech - takový název nese soubor vybraných mýtů, legend a pohádek černé Afriky, který vydalo nakladatelství Argo v překladu Markéty Nové a Ivany Tomkové. Kniha, která vyšla v rámci edice Mýty, pohádky a legendy, představuje výběr předávaných vyprávění několika afrických kmenů, jmenovitě například Hausů, Mobů, Adžů či Lambů, z různých koutů afrického kontinentu. 

                               "Tvé ucho je starší než tvůj dědeček."
                                  Rčení Hausů o tom, že vyprávění jsou starší dvou generací.




Hned na začátku musím, chtíc nechtíc, přistoupit k malé kritice. Celá kniha má velmi vydařenou grafiku, nicméně naprosto nečitelný font, použitý u názvu knihy a  nadpisů jednotlivých kapitol. Nemělo by se stávat, že čtenář luští pět minut název příběhu v marné snaze pochopit, co ten či onen symbol znamená. U některých nadpisů jsem se popravdě zorientovala až v průběhu četby, zejména pokud šlo o mně neznámá vlastní jména.
Na druhou stranu je třeba soubor jako celek jednoznačně vyzdvihnout a pochválit. Vybrané příběhy jsou přiměřeně dlouhé, tématicky různorodé, a pokud jste četli například Příběhy, na které svítilo slunce od Eduarda Petišky, zcela jistě vás napadne několik dějových paralel s mýty a legendami Egypta a Předního východu.
Jednotlivé příběhy jsou někdy na naše prostředí možná až příliš kruté, ačkoli porovnáme-li míru krutosti například s pohádkami bratří Grimmů, nevychází z toho Afrika zase tak špatně. Život na tomto kontinentě není jednoduchý a do vyprávění se logicky nejvíce promítají otázky života a smrti, související s drsným prostředím. Původní orální tradice se jednoznačně nejvíce projevuje na konci každého příběhu, který končí morálním poučením, případně otázkou, jak by čtenář, resp. posluchač ten který konflikt řešil.
Do budoucna bych si ráda přečetla další knihy výše zmíněné argovské edice, a pokud narazíte při svých toulkách knihkupectvími či antikvariáty na podobný titul, určitě si ho přečtěte.



úterý 11. února 2014

O hněvu Achillově, tak zhoubném, nám zpívej, ó Múzo!

Musím se upřímně přiznat, že jsem víc než obezřetná čtenářka románů z antického Řecka a Říma. Mám mnoho špatných zkušeností s nekvalitními překlady, problematickým skloňováním a v neposlední řadě faktickými hloupostmi, které vycházejí z autorových neznalostí reálií. K románu Achilleova píseň, prvotině americké autorky Madeline Millerové jsem se tudíž plížila pěkně ostražitě, jako lvice k zebře.

Ústřední dvojicí románu jsou Achilleus a Patroklos, hrdinové dobře známí z Homérovy Iliady. Pokud jste Iliadu nečetli, tak to doporučuju rychle změnit. Kdybych vám tu totiž měla dopodrobna vylíčit, o co v tomhle řeckém eposu jde, byli bychom tady opravdu hodně dlouho. A podívat se na film s vyrýsovaným Bradem Pittem fakt nestačí. Ne, vážně. NESTAČÍ.:-)
Příběh je vyprávěný z pohledu Patrokla, královského syna, který musí poté, co nešťastnou náhodou zabije svého vrstevníka z bohaté rodiny, odejít do vyhnanství do fthíjského království, kterému vládne Péleus, otec Achillea. Tam se snaží zapadnout do svého nového života u královského dvora, kde je spolu s dalšími vyhnanými chlapci trénován v boji, aby jednoho dne mohli všichni vytvořit součást Péleovy armády.


U dvora se setkává s Achileem, mladým polobohem, jehož matku, bohyni Thetis, Péleus kdysi znásilnil (mimochodem Thetis při četbě zrovna nezískala kladné body, v podstatě je vykreslená jako pěkná saň, na druhou stranu, po té zkušenosti, kdo by se jí divil) . Achilleus vezme Patrokla pod svá křídla a... no, přiznejme si, žádný překvapivý happyend se konat v případě těch dvou nebude. Kdo ví, jak oba v trojské válce dopadli, ten vytáhne pořádnou zásobu kapesníků hned na začátku. Nicméně musím přiznat, že pojetí příběhu v podání Millerové mě víc než mile překvapilo. Kniha je čtivá, otáčíte stránku za stránkou a najednou je konec. Je vidět, že autorka je klasicky vzdělaná a ví, o čem píše. Vyzdvihla bych i kvalitní překlad, u kterého se mi neježily chlupy hrůzou nad skloňováním vlastních jmen, což je dost často důvod, proč knihu z antického Řecka zaklapnu po pár stranách.
Pro toho, kdo si v antické literatuře a kultuře všeobecně až tak nelibuje, bude možná překvapením řekněme hodně důvěrný vztah Achillea a Patrokla. Nejde o žádné protěžování homosexuality a nehledejte za tím bůhví jaké podtexty. Když máte za druha a přítele úžasného poloboha, který do značné míry pomáhá vašemu ne moc vysokému sebevědomí (a Patroklovo nízké sebevědomí se knihou vine jako had) a jen co vejde do místnosti, lepí se na něj obdivem i mouchy, je dost těžké zůstat imunní. Navíc v antickém Řecku nebyl vztah mezi dvěma muži naprosto žádným tabu, a pokud spolu chlapci vyrůstali dennodenně bok po boku, stávalo se, že jejich pouto přerostlo do dalšího rozměru.
Osobně doufám, že se od Madeline Millerové brzy dočkáme nějaké další knihy, která by v sobě spojovala mytologii a reálie tak samozřejmě, jako právě Achilleova píseň. Člověk si musí v průběhu četby pořád připomínat, že se jedná o fikci na základě eposu, protože autorka dokáže zakomponovat bohy a bohyně do děje naprosto hladce, jako by jejich existence nebyla ničím výjimečným. A to je dar, který by si zasloužil využít i do budoucna.