Kavárnička, kde voní sušenky a káva

Letos se mnou knižní Ježíšek moc práce neměl - vytrubovala jsem totiž do světa, že chci Návrat do kavárničky v Kábulu od Deborah Rodriguezové, knihu, která volně navazuje na knihu Kavárnička v Kábulu. Už první díl mě hodně zaujal, bylo ale víc než okaté, že si autorka nechala dost látky na pokračování, které mě naprosto pohltilo.

Autorka v první knize seznámila svoje čtenáře se všemi důležitými postavami i prostředím Kábulu, svíraného vzrůstající nadvládou Tálibanu. Rozehrála příběh Sunny, která si v Kábulu otevřela kavárnu, ze které udělala takové kulturní a společenské útočiště, Háladžán, negramotné starší Afghánky, několik let tajně zamilované do krejčího Rašífa, Jasmíny, která v kavárničce našla jako ovdovělá svobodná matka útočiště, a mnoha dalších. Příběh ale skončil tak nějak neúplně a až s příliš mnoha otazníky, bylo znát, že Deborah Rodriguezová hledala svůj styl a linii celého vyprávění, že se snažila možná až příliš násilně zakomponovat do děje vše, co sama v Afghánistánu zažila. V druhé knize se ale našla, rozvinula další osudy postav naprosto věrohodně, a než se nadějete, učtete klidně padesát stran naráz.

Příběh je opět plný zejména neskutečně silných žen, které se perou se svými osudy a snaží se najít si tu svou cestičku ke štěstí. Ne vždy to jde hladce, často i přes osobní tragédie, kulturní odsudky či vlastní zraněnou duši. Zamilovala jsem si doslova všechny postavy a neměla jsem tendenci přeskakovat méně záživné kapitoly, protože tam jednoduše žádné méně záživné kapitoly nebyly. Občas jsem se sice trochu vztekala, když slibně rozjetou napínavou pasáž přetnula další kapitola naprosto odjinud, ale to je jen známka dobře napsané knihy - a já se musela nadechnout, zklidnit mysl a přepnout se na další část.

Autorka se nevyhýbá ani ožehavým tématům afghánské společnosti - ať už se jedná o práva žen, předem dohodnuté sňatky nebo terorismus. To, co mě na jejích popisech ale bavilo nejvíc je, že neodsuzuje - nestaví na jednu stranu blahobytný a dobrý Západ a na druhou utlačované a v bídě žijící Afghánce. Každá mince má prostě dvě strany a jsem opravdu vděčná, že se v žádné z problematických otázek autorka nepokoušela ňahňat.

Vzhledem k tomu, že je v knize mnohokrát zmíněná afghánská pohostinnost a kuchyně, zařadila autorka na konec také několik receptů - což byl pro mě jednoznačně bonus navíc:-) Pod každým receptem je i odkaz na zdroj, odkud bylo čerpáno - tak jsem třeba narazila na opravdu zajímavou stránku Afghan Culture Unveiled blogerky Humairy Ghilzai, která odkrývá světu nejen afghánskou kuchyni, ale celkově i nesmírně zajímavou kulturu. Můžete ji samozřejmě sledovat i na sociálních sítích, doporučuju zejména její Instagram.

Po dočtení Návratu do kavárničky v Kábulu jsem měla typickou knižní kocovinu, což mě přivedlo na myšlenku zjistit si, jestli autorka nenapsala ještě něco - a hurá, do češtiny sice její další knihy, vycházející z osobních zkušeností na humanitárních misích v Afghánistánu, přeložené nejsou, ale kdo čtete anglicky, neměl by to pro vás být problém. Takže já s dovolením ještě chvilku zůstanu v jedné kavárničce kdesi uprostřed Kábulu, kde se odehrávají ty nejdůležitější příběhy a voní čerstvě upečené sušenky.

Bradavickým expresem zpátky v čase

Když jsem si v září koupila knihu Harry Potter a Prokleté dítě, umínila jsem si, že si ji přečtu až na Boží hod. U nás doma se totiž na Boží hod každoročně vyhlašuje čtecí den v pyžamech, a navíc když ještě vycházely jednou ročně klasické potterovky, nacházela jsem je pravidelně pod stromečkem a na Boží hod si dávala čtecí maraton (rozuměj - 500 stran na jeden zátah, bolest hlavy, litry čaje a absolutní nadšení). Takže jsem si tak trochu chtěla připomenout tyhle časy a odfrčet bradavickým expresem za dalším dobrodružstvím.

Nebudu tady sáhodlouze opakovat všechno, co už bylo o Prokletém dítěti řečeno a napsáno - ne, nenapsala to J.K., ne, není to klasický osmý díl a samozřejmě, je to scénář k divadelní hře. Spíš se s vámi chci podělit o své dojmy - a na tomto místě rovnou upozorňuju, že se může objevit i nějaký ten spoiler!!

Myslela jsem si, že mi bude vadit forma scénáře, ale ve výsledku byl opak pravdou - jakmile se ponoříte do děje, začne představivost pracovat na plné obrátky, a vlastně jsem zapomněla, že se nejedná o klasicky stavěný text. Trochu obtížnější bylo vstřebat fakt, že Harrymu a všem ostatním je čtyřicet, nebo třeba to, že z Nevilla je profesor - prostě profesor Longbottom zní trochu divně, když si člověk vzpomene na první díly:-). S tím souvisí další věc - osobně si myslím, že pro to, aby si člověk Prokleté dítě maximálně užil, je znalost předchozích potterovek nezbytná. Samozřejmě, děj se dá bez problémů vstřebat i bez předchozí znalosti potterovského světa, ale různé odkazy na to či ono si nevychutnáte. 

Hlavní dva hrdinové, Albus Severus Potter a Scorpius Malfoy byli...tak rozdílní, jak to jen šlo. Scorpius mě neskutečně bavil, z Albuse jsem lezla po zdi - připomínal mi spratkovitého Harryho někde z pátého dílu, což je vlastně dobře, ale stejně mě to nezbavilo touhy mu jednu vlepit. Věčné fňukání, proč ho Moudrý klobouk zařadil do Zmijozelu, věčné fňukání, jak si nerozumí s Harrym, věčné fňukání vlastně na všechno. Nicméně vzhledem k tomu, že právě od toho fňukání se odvíjí hlavní zápletka, bylo nutné to nějak překonat. 

Přišlo mi, že ve vztahu Harry- Albus je poznat, že text psal muž - Jack Thorne se poměrně nípal v rozhovorech "otce a syna" (že by zkušenost? :-)), Ginny jako jemnější ženský element spíš upozadil. Celkově je v knize víc mužských, než ženských postav, což není nějaké feministické frflání, jako prostá zvědavost na osudy dalších hrdinek - co taková Lenka, paní Weaslyová, Cho Changová?

Vrcholem celé knihy pro mě byla pasáž, kde se Scorpius setká se Snapem. Navíc když k vám Snape promlouvá v hlavě hlasem Alana Rickmana, žejo:-). Tam podle mě nebyl vůbec vidět rozdíl mezi Rowlingovou a Thornem - jen bych si přála, aby scéna trvala mnohem, mnohem déle. 

Celkově jsem si návrat do kouzelnického světa maximálně užila, čistě pro ten svět samotný - příběh mi nijak oslnivý nepřišel, je ale třeba mít na paměti, že se jedná o scénář divadelní hry a možná zápletka je tedy limitovaná možnostmi jeviště. Bylo to ale jako po nějaké době potkat staré známé, přirozeně navázat tam, kde série končila. Zahrát si tchoříčky, napít se v Prasinkách máslového ležáku, bavit se nad Pobertovým plánkem a použít obraceč času - minimálně do doby, kdy celá potterománie začínala a já ležela na chalupě, zavrtaná pod peřinou a hltala příběhy malého čaroděje. 

Pirchej ha-afela

Když je vám jedenáct a žijete poklidně bezstarostným životem s rodiči-lékárníky. Když se všechno změní a vy se najednou ocitnete bez svých blízkých, v neznámém a trochu děsivém prostředí, jen s šachy a učebnicemi do školy, kam stejně nemůžete chodit. Když máte nekonečně času o všem přemýšlet v prostoru stísněného kumbálu. Když je ten kumbál součástí pokoje v nevěstinci. Když jste Žid.

Dočetla jsem další skvost z Pestré řady nakladatelství Plus, Květy temnoty od Aharona Appelfelda. Tuhle knihu jsem si nedávno koupila v Levných knihách za částku víc než směšnou a s příchodem podzimu se odhodlala ji otevřít. Tušila jsem totiž, že to nebude zrovna lehké čtení pro duši a podobné příběhy se mi v létě, kdy optimisticky svítí sluníčko, nedaří číst.

Od začátku mě pohltila komornost celého příběhu a minimum prostředků, se kterými si autor vystačil k vytvoření naprosto dechberoucí dějové linky. Nikde nevyčnívá jediné přebytečné adjektivum, nic se zbytečně nepřikrášluje a nebalí do líbivého kabátku. Syrová doba vyžaduje syrové vyprávění, zároveň má ale každý čtenář možnost nechat naplno pracovat svou fantazii, což, jak autor přiznává, byl účel.

Žádnou z postav příběhu jsem si vlastně neoblíbila v tom klasickém slova smyslu, kdy svého hrdinu se zatajeným dechem posouváte stranami knihy dopředu. Je těžké se navázat na někoho v příběhu, kde vás od začátku mírně mrazí na zátylku, protože tušíte, že děj bude pro vaši psychiku hustší a těžší s každým otočením stránky. Vlastně se mi několikrát stalo, že jsem knihu odložila se zvláštním pocitem, že nechci vědět, co bude dál, abych ji za pět minut brala do ruky znovu a opět se nořila do příběhu.

To, že události sleduje očima dítěte, má na čtenáře dvojí efekt - na jednu stranu je tak nějak rád, protože hrůzy války procházejí jakýmsi nechápavým katalyzátorem dětských představ. Na druhé straně jakmile Hugovi cokoli dojde, dojde mu to v plném rozsahu a bez růžového nátěru. Naplno se bojí, naplno hladoví, je naplno šťastný a naplno zoufalý.

Přes to přese všechno mají ale v sobě Květy temnoty tolik osobité poetiky a tolik čiré radosti z drobných všednodenních zážitků, že se místy i od srdce zasmějete. A možná i vytáhnete nějaký blok v náhlém popudu si začít psát deník. Protože je hodně věcí, na které postupem doby zapomeneme, zdánlivě nepodstatných detailů, ze kterých se ale skládá jedinečný a křehký život každého z nás.

Aharon Appelfeld: Květy temnoty (Pirchej ha-afela)
Praha, Plus, 2014, 288 str.

Andělé nad Teheránem a ďáblové osudu

Tenhle víkend jsem pročetla. Nedělala jsem vůbec nic jiného, jen jsem pila touareg (silný černý čaj s mátou a cukrem) a četla jako o život. A můžou za to Andělé nad Teheránem.

Řeknu to asi takhle - přečtěte si ji. Nemá cenu se sáhodlouze rozepisovat, je to prostě skvělá kniha. Tady je několik postřehů a tipů:

• Persepolis, Šitíčko, Jak jsme četli Lolitu v Teheránu, Andělé nad Teheránem, Kavárnička v Kábulu - hlavním motivem jsou ženy. Silné, slabé, zarputilé, ošklivé, krásné, ale pokaždé jedinečné.
• Asi už bych si na to mohla zvyknout, ale stejně - čtete si klidnou pasáž a poslední věta vám dá ránu do žaludku. COŽE? Jakože....COŽE?!
• Narození se řeší na tři strany, úmrtí v jednom řádku.
• Myslíte si, že váš život za nic nestojí a nemáte štěstí? Může být hůř, to mi věřte. Mnohem. Třeba když nosíte smůlu celé rodině.
• Ta obálka je nádherná, ale podívejte se na potah. Ano, teď - schválně knihu "svlékněte". Jo, jo, já vím.
• Bohužel neexistuje druhý díl. Nebo možná bohudík, kdo na to má mít nervy?
• Také jste si ke konci mysleli, že už se nic zvláštního dít nebude, viďte? Hehehe.
• Zase se tam řeší jídlo, koření a pití - vybavte se něčím dobrým dopředu, ať nemusíte uprostřed stránky utíkat do ledničky.
• Když se na chvíli zamyslíte nad poetickými pasážemi o pírkách a létání, vlastně vás docela zamrazí.
• Rodina stojí nade vším, i když vám puká srdce. 

Tak co, nalákala jsem vás? :-)

Gina B. Nahai: Andělé nad Teheránem
Slovart, 2016, 348 stran

Rychločtení a knihomolská subkultura

K dnešnímu článku mě ponouklo zamyšlení holek z 89publishers (mimochodem kdo je nesledujete na FB, nebo přímo na jejich stránkách, tak je vřele doporučuju). V poslední době se totiž do značné míry také potýkám s fenoménem "rychločtení" - na Goodreads i na Facebooku vídám, jak blogeři stíhají za měsíc přečíst tolik knih co já za půl roku. Jasně, pracuju v nakladatelství, každý den mi rukama projde několik knih, takže by se dalo říct, že měsíc co měsíc vidím víc písmenek, než běžný smrtelník. Na druhou stranu dělám non-fiction, kuchařky, medicínu, a to si nepočtete tak, jako u klasické fiction. 

Zdroj: www.keepcalm-o-matic.co.uk

Můj hlavní argument, proč nečíst za měsíc víc, jak dvě až tři knihy zní - jak si je potom člověk může opravdu vychutnat? Neberu samozřejmě v potaz situaci, kdy v půlce rozečtené knihy zjistíte, že to vážně nejde a odložíte ji. V případě dočtených knih se ale (a je to jen a jen moje zkušenost) chci nechat ještě chvíli kolébat na vlnách "bookhangover" - knižní kocoviny, nechat pupečníkovou šňůru příběhu, ke kterému jsem přirostla, v klidu dotepat. Víc jak dvě knihy naráz nezvládám - mozek mě totiž nutí myslet na to, co se odehrává v té knize, kterou právě nečtu, jak asi pokračuje ta která linie - no a koncentrace je v háji. Možná už stárnu, či co:-)).

Asi i kvůli tomu odmítám z principu recenzní výtisky - jasně, člověk dostane knihu "zadarmo" - ale v tomhle případě platí ono šimkogrossmanovské Nechci slevu zadarmo. Recenzní výtisk znamená, že knihu musíte přečíst, ať máte náladu nebo ne, musíte se jí věnovat, nějak ji nafotit a zpracovat - a to vše k určitému termínu. Zkoušela jsem recenzovat pro Dobré knihy a nakonec jsem to vzdala - jakmile si totiž z koníčku uděláte povinnost, je to nejkratší cesta do pekel. Zase ale říkám, je to jen osobní zkušenost, kdo stíhá, deadliny mu nevadí a ještě je schopný vyplodit kvalitní recenzi, má můj nehynoucí obdiv. Nicméně, pokud by mi někdo chtěl posílat knihy jen tak, s rizikem, že na ně napíšu hodnocení třeba za dva roky, nejsem proti :-D

Čtení je v současné době fenomén, knihomolská subkultura se rozrůstá a obavy, že by lidé nečetli, nemám. Sleduju tenhle nový trend na jednu stranu nadšeně, na druhou s pobavením - pamatuju totiž doby, kdy byl člověk s knihou braný jako šprt, brejloun s knihou a tak. A najednou je brejloun s knihou vlastně hrozně in, háže fotku svých brýlí, knihy a espressa na Instagram a je tiše rád, že si už může číst tak nějak legálně. Pokud mě nějaký chlap sleduje v metru, můžu si být na 90 procent jistá, že víc než moje prsa ho zajímá obálka knihy, kterou právě čtu - ostatně třeba cizinci jsou v Praze celí vyplesknutí z toho, kolik lidí si v MHD čte. Čtu ráda, bez knihy jsem nesvá a mluvit o knihách je jedním z mých top témat. Ale nespěchám - asi nebudu mít letos splněný Goodreads challenge (momentálně jsem "two books behind the schedule"), ale přišla jsem si sama pro sebe na to, že na knihy žádný schedule nechci.

Protože knihy jsou hlavně o pohodě.

Kniha ztrát a nálezů

Léto se přehouplo do své druhé poloviny a přineslo s sebou i několik chladných a deštivých dní, kdy jediné, na co máte chuť, je zůstat v posteli a číst si. Vzhledem k tomu, že nám v redakci ale vrcholí vánoční sezona (jo, už se z toho cítím trochu schizofrenně, ale co), tak v posteli se válet nemůžeme, a je třeba vyrazit do práce. Nicméně i takový pochmurně upršený den je hned o něco lepší, když zavítáte do oddělení katalogu Knižního klubu a vyberete si u holek něco ke čtení. 

Tentokrát jsem si jednoznačně vybrala knihu podle obálky. Po Knize ztrát a nálezů jsem pokukovala docela dlouho, ale nějak jsem na ni zas vždycky úspěšně zapomněla. Nezjišťovala jsem si o ní dopředu ani žádné informace, takže máte syrové dojmy z první ruky:-).

K deštivému počasí jsem si asi lépe vybrat nemohla, část knihy s totiž odehrává na Korsice uprostřed parného léta. Navíc se celá kniha točí kolem umění, do toho osudová láska, válečná Francie, předválečná Anglie...chápete, prostě něco, co zní na první poslech jako to pravé letní čtení, něco, co nebudete chtít odložit ani na minutu a budete se bát o osudy svých oblíbených postav.

Celý příběh je psaný nesmírně svižným, čtivým stylem, takže z tohoto pohledu bych knihu určitě doporučila. Na druhou stranu, jestli hledáte neotřelou zápletku, tak vás Kniha ztrát a nálezů asi zklame - na příběhu hledání rodinné minulosti není originálního vůbec nic. Není to kniha, kde byste si dlouhé týdny pamatovali všechny milé detaily, jména hrdinů a celkovou atmosféru. Jako letní čtení určitě nezklame, kamkoli s ní (třeba v MHD) vejdete, hned budou všichni sledovat nádhernou obálku a luštit název knihy (vlastní zkušenost), punc nadčasového zážitku však příběh nesplní. Ke konci jsem už značně bojovala s ústřední love story - dokud se autorka držela popisu Korsiky nebo válečných hrůz okupované Paříže, nedalo se jí téměř nic vytknout, ale jakmile zabrousila do rozboru počínajícího vztahu dvou mladých a značně komplikovaných lidí, měnil se příběh trochu na lacinou harlekýnku.

Všechny výše zmíněné důvody mohou za to, že jsem na Goodreads ocenila Knihu ztrát a nálezů jen třemi, byť velmi pevnými a solidními hvězdičkami. Lucy Foleyová má rozhodně dar čtivého psaní a je škoda, že si zatím netroufla do ničeho opravdu originálního, na čem by její talent mohl vyniknout v plné šíři. V příštím roce vyjde česky její kniha The Invitation, nechám se tedy překvapit, jaká bude.

Lucy Foleyová: Kniha ztrát a nálezů
Ikar, 2016, 368 str.

Život jako Pěna dní

Rozhodla jsem se letos začít dohánět četbu "povinných" knih, které už bych asi měla mít dávno přečtené, ale nějak se k nim pořád ne a ne dostat. Jedním ze zástupců této kategorie je určitě i Pěna dní - znáte to, ve škole se našprtáte "Boris Vian - Pěna dní", pak tahle informace prostě usne, a pokud nemusíte jinak, necháte ji spát.

Pomyslnou Šípkovou Růženku jsem probudila až úplnou náhodou, polibkem své platební karty v knihkupectví, kde měli Pěnu dní v akci - no nekup to. Navíc Argo vydalo edici s filmovým přebalem, na kterém je rozkošně se usmívající Audrey Tatou pod vodou - takže znovu, no nekup to:-).

Přiznávám se bez mučení, že jsem si o knize nezjišťovala dopředu žádné podrobnosti, nechtěla jsem se nechat ovlivnit názorem někoho jiného, byť by ten někdo jiný byl fundovaný autor či kritik. Prostě jsem Pěnu dní otevřela a čekala, jak na mě zapůsobí. A od první stránky jsem si celý příběh neskutečně užívala.

Základním předpokladem asi je zahodit hned na začátku všechno, co řídí váš racionální každodenní život. Prostě si po dobu četby připusťte, že by mohl být svět, kde si na ošoupané podrážky nakapete hnojivo a ony vám dorostou. Jen tak si můžete užít lehkost Vianova vyprávění, ztřeštěného, radostného, zoufalého, smutného i beznadějného, každopádně vždy originálního. Kde jinde najdete piano, které míchá koktejly, pokoj, který se zakřivuje podle hudby, která v něm hraje nebo kostel, který pořádá svatby vysoko mezi oblaky? Kde jinde vaší lásce vykvete na plicích leknín?

Kniha je plná narážek na francouzské zvyky, reálie a postavy a rozhodně má mnohem složitější a vážnější strukturu, než jen na první pohled bláznivý příběh ve stylu Alenky v říši divů. Můžete ji asi číst v každém věku, stále dokola a vždycky si najdete něco, čeho jste si nevšimli, další vrstvu, další detail. Nenechte se tedy u Viana odradit kolonkou "povinné školní literatury" a zkuste tenhle román plný lásky lehké jako pěna, smutku těžkého jako zpěněný jíl i lehkosti swingového rytmu.

Jo a pusťte si i film Michela Gondryho (ano, ten pán, co natočil Věčný svit neposkvrněné mysli), ale prosím, až po přečtení knížky, ať vás neodradí jen proto, že byste nechápali souvislosti, které nebudou vysvětlené:-)

Boris Vian: Pěna dní
Argo, Praha, 2015

Čaj s nápadníkem

Je čas dovolených a i já jsem vyrazila na svých deset dní svobody - jako vždy s pocitem, že TEĎ učtu všechno, co se mi v průběhu roku z různých důvodů nahromadilo v knihovně. Ne, že by člověk normálně nečetl, ale znáte to, občas nemáte prostě na čtení tu správnou náladu a nechcete si kazit dojem z možná pěkné knížky tím, že byste nad ní pofrflávali...vlastně bůhvíproč. 

                      


Jeli jsme do zahraničí a jeden z nejdůležitějších balicích rituálů je vybrat si onu vhodnou knížku s sebou. Letos to vyhrála kniha Čaj s nápadníkem (mimochodem teď na bux.cz za 99 korun!!), prvotina autorky Mardžán Kamalíové (Marjan Kamali). Už jsem se tady na blogu několikrát zmínila o tom, že mám slabost, dalo by se říct až úchylku, na romány arabských autorů, případně na romány odehrávající se v podobném prostředí. Navíc Čaj s nápadníkem mi připomněl moji zamilovanou Persepolis, takže celkově nebylo co řešit.

Kniha se odehrává částečně v Americe roku 1996 a částečně v Teheránu - jednou jako flashback do roku 1979 a jednou také v roce 1996. Darja miluje matematiku a vede si statistiky a přehledy snad úplně všeho, včetně seznamu potenciálních vhodných manželů pro svou dceru Mínu. Mína chce být malířkou a obě ženy se touží vrátit domů do Teheránu, který musely opustit, když začala válka Íránu s Irákem a změnil se režim. Touha Míny podívat se zpátky domů, za širší rodinou a přáteli je nakonec tak silná, že jednoho dne oznámí, že skutečně na nějaký čas do Íránu odjíždí, ačkoli vlastně přesně neví, co ji tam čeká. Naráží na očekávaný odpor otce Parvíze, který se o dceru bojí a na (pro ni) neočekávanou podporu Darji, která nakonec odcestuje se svou dcerou.

Obě ženy nacházejí v Teheránu něco trochu jiného - zatímco Darja bez problémů zaplouvá zpět do rodného prostředí a nemá problém se chovat jako pravá Íránka, Mína, která ze země odjela v deseti letech, se necítí ani jako Američanka, ani jako Íránka. Jediné, co ji vrací zpět do vzpomínek na šťastné dětství jsou známé vůně a chutě - černý čaj pitý přes kostku cukru, šťavnatá granátová jablka, šafrán, máta... Celou knihou se také jako pomyslný duch vznáší Mínina babička, zabitá na tržišti bombou, když své vnučce kupovala ta nejlepší granátová jablka. Jako milovnice klasické perské poezie předala Míně lásku k básníkům - Rúmímu či Háfizovi. V jejich básních hledala babička životní poučení a radu, na což vnučka po návratu do Teheránu často vzpomíná.

I když téma knihy není nejveselejší, přesto jsem se často smála. Může za to typický íránský humor, který jsem ocenila už ve zmíněné Persepoli, schopnost udělat si trefnou legraci ze sebe i z okolí a na všem najít něco dobrého. Čaj s nápadníkem je sonda do života rodiny, která drží pospolu, podporuje se a miluje.

Nedílnou součástí knižního zážitku (holt, co byste u jídlomila a redaktorky kuchařek chtěli) pro mě byl i popis chutí, vůní a útržky receptů. Podle naznačeného receptu na íránské masové karbanátky jsem uvařila i oběd a byla to, neskromně říkám, slast (recept bude v příštím článku). Navíc když si představíte barvy a vůně koření, pouličního prodejce červené řepy nebo pochoutky podávané na slavnostech, kde voní růžová voda a pomerančové květy, tak si tuhle knihu prostě musíte zamilovat. Jako já.

Mardžán Kamalíová: Čaj s nápadníkem
296 stran
Ikar, Praha 2014

Zimní moře a letní víkend

V dubnu jsem bloudila pohledem po obří knihovně našich grafiček a přemýšlela, co si půjčit na čtení (ke grafikům knihy chodí dřív, než jsou na pultech, proto ten předstih). Volba padla na román Zimní moře autorky Susanne Kearsleyové - hlavně proto, že se odehrává ve Skotsku a Skotsko já naprosto miluju. Navíc se zde prolínají dvě časové roviny, do toho milostný příběh, no prostě celkově to vypadalo na milou oddechovku. 

Jako naschvál se ale stalo přesně to, co se občas přihodí - zrovna, když narazíte na svižný, dobře napsaný a pohlcující příběh...přijdou neodkladné povinnosti. Než se nadějete, je pryč duben, potom květen a vy jen smutně civíte na nedočtenou knihu a doděláváte vše, co má přednost. Proto jsem si hned, jak to šlo, zalezla tenhle víkend na chatě na půdu, rozplácla se do křesla a konečně Zimní moře dočetla. 

Musím přiznat, že mě hned na začátku zarazila jedna věc v překladu. Překladatelka zvolila jako výraz souhlasu či přitakání slovíčko "ba", což mě, přiznám se, nejdřív strašně rušilo. Zhruba od padesáté stránky jsem to ale přestala vnímat, takže přenést se přes to dá a byla by škoda kvůli tomu odložit celou knihu.

V knize sledujeme nejprve spisovatelku Carrie McClellandovou, která přijíždí do Skotska napsat svůj další román. Ubytuje se ve vesničce s výhledem na hrad Slains, který ji, bůhvíproč, neustále něčím přitahuje. Postupně zjišťuje, že se při psaní propadá do jakéhosi tranzu, díky kterému se napojuje na vzpomínky svého předka, Sofie, která na Slainsu žila kolem roku 1708, v době, kdy jakobité osnovali návrat krále Jakuba VIII. z exilu do vlasti. Postupně tak Carrie sepisuje fascinující román, který je zároveň kronikou jednoho úseku dějin její vlastní rodové linie. No a samozřejmě nechybí osudová setkání s osudovými muži - a to v obou časových rovinách.

Svým způsobem tedy kýč jak bič, ale pokud jste alespoň trochu naladění na romantickou notu a chcete se chvílemi smát, chvílemi zadržovat dech a fandit svým oblíbencům, snadno autorce pár klišé prominete. Zimní moře rozhodně není román aspirující na Nobelovu cenu, ale je to jeden z těch případů, kdy ve vás po dočtení něco zůstane, takový ten zasněný pocit, že všechno kolem je o trochu růžovější.

Kearsleyová využila jako pozadí pro svůj příběh pohnutou část skotských dějin a nic násilně neláme - návštěvy šlechticů na hradu Slains, diplomatická jednání, popis tehdejšího života jsou živé a uvěřitelné. Jména většinou vycházejí ze skutečných historických postav, stejně jako samotný hrad Slains opravdu existuje. 

zdroj: www.clanhay.org

Celkově tedy mohu knihu určitě doporučit - dostanete díky ní okamžitě chuť sbalit se a vyrazit do Skotska. A kdoví, třeba vás tam, u strmých útesů a divokého moře, také osloví nějaký předek:-)

Susanne Kearsleyová: Zimní moře. Knižní klub, Praha, 2016, přeložila Petra Pachlová, 496 stran.

Dopisy vonící po koření

Nedávno jsem v knihkupectví narazila na knihu Eve Makisové Tymiánové dopisy a aniž bych autorku nebo děj znala, prostě jsem si ji koupila. Zlákala mě obálka i téma arménské genocidy - to jsem ale ještě ani zdaleka netušila, jak krásný příběh mě čeká. 

Poslední dobou mám štěstí na knihy, kde hraje značnou roli nějaký ze smyslů. Tymiánové dopisy útočí na chuť a čich, při popisech vůně jednotlivých jídel a koření se neubráníte tomu, aby se vaše představivost nerozběhla na plné obrátky. Kořeněné jehněčí, pilaf z bulguru a granátového jablka, taštičky se sýrem halloumi a mátou...mísení arménské a kyperské kuchyně, to všechno ve mně okamžitě vzbudilo přání zavřít se tak na týden do kuchyně.

Abych vás ale nějak nezmýlila - tohle není román o vaření, respektive jídlo hraje roli "jen" v rámci kulturní tradice. Tymiánové dopisy jsou příběhem obrovského utrpení arménského národa, lásky, ztrát a nalézání, naděje a skříňky na koření plné dopisů psaných v arménštině. Hlavní hrdinka Katerine je spolu se svou matkou nachází po smrti babičky Mariam. Katerine odjíždí na Kypr, aby se ze smrti babičky vzpamatovala a dopisy veze s sebou v rámci slibu, který dala matce, že se pokusí zjistit víc o babiččině minulosti. Na Kypru potkává mladého Arménce Ariho, který se nabídne, že dopisy přeloží. A dávná rodinná historie se začíná pomalu odkrývat.

Jedna věc - moc nechápu, proč Argo zvolilo název Tymiánové dopisy. V originále se kniha jmenuje The Spice Box Letters a vzhledem k tomu, že ona krabička na koření se vine celým příběhem, je škoda, že nezůstala i v názvu. Chápu, že není snadné převést název do češtiny tak, aby se na titulce dobře vyjímal, ale trochu se tím vytrácí základ příběhu.

Jinak jsem ale příběhem byla naprosto nadšená. Je v něm, i přes neradostné téma arménské genocidy, spousta laskavého a břitkého humoru, doprovázeného okouzlujícími popisy přírody, tradic, jídla, zvyků a hrdosti na národní identitu. Zhltla jsem knihu během dvou dnů a pak sedla k počítači a googlila další knihy autorky. Eve Makisová získala za Tymiánové dopisy prestižní ocenění, ale to vlastně není až tak podstatné. Podstatné je, že díky ní čtenáři všechny postavy ožívají před očima, žijí své životy, radují se, truchlí, umírají a to všechno jednoduše, lidsky a uvěřitelně.

A ano, na konci jsem bulela jako želva:-)

O vůni domova

Domov je místo, odkud tě nevyhodí...ani když vyrosteš. Tahle kniha autorky Dagmar Zezulové má tak silný a výmluvný název, že jsem si ji asi před půl rokem prostě musela koupit. Tím spíš, že se jedná o autobiografii a navíc o pěstounské péči. Pěstoun je totiž jedno z nejtěžších zaměstnání na světě, alespoň podle mého názoru. Pipláte se s dítětem, dáváte mu všechnu lásku, které jste schopni...a nakonec se ho třeba musíte vzdát. Nebo si připustit, že jeho rány na duši jsou tak veliké, že můžete jen látat a zašívat, ale nikdy to nebude úplně dobré. Dagmar Zezulová s manželem do toho ale šla i tak. Ke dvěma biologickým synům si pořídili ještě pěstounčata. A ne dvě, ne tři, ale rovnou čtyři. Každé z nich si neslo nějaké stigma, každé mělo nějaké problémy. 

Kniha se nečte úplně lehce - tedy ne kvůli stylu, ten je skvělý a autorka má opravdu dar vtáhnout čtenáře do děje. Spíš obsah, ten vám ob dvě strany drásá nervy. Popisuje totiž pěstounství jako na jedné straně něco báječného, možnost začlenit děti z dětských domovů do normální rodiny, ale na druhé straně naprosto nepřikrášleně ukazuje všechny starosti a strasti, které také čas od času přišly, hlavně, když byly děti v pubertě. Nadávky, útěky, snaha vzepřít se a odlišit, najít svoje místo ve světě.

Dagmar Zezulová se snaží upozornit lidi na to, že pěstounství není jen černé, že to sice není jednoduché a lidé, kteří se chtějí stát pěstouny, musí být asi připraveni na kdeco, ale také není třeba se nějak přehnaně bát. Říkám to samozřejmě hodně zjednodušeně, ale podstata je zřejmá - kdo to tak cítí, měl by do toho jít.

Nejsilnější moment celé knihy je asi okamžik, kdy (pozor, spoiler!!) otočíte na poslední stranu a tam jsou všechny děti, biologické i pěstounčata, vyfocené. Konečně si můžete přiřadit konkrétní příběhy ke konkrétním tvářím. Vladislav Zezula, manžel autorky napsal:

"Přál bych si, aby se tato kniha co nejdříve ohmatala. Aby se příběhy v ní zaznamenané staly inspirací: pro mnoho těch, kteří zatím váhají, pro mnoho těch, kteří zatím pochybují, aby díky ní co nejvíce dětí bez vlastní rodiny našlo někoho, kdo je bude mít rád pro to, jaké jsou."

Co víc napsat? Prostě si ji přečtěte. A protože domov máte, stejně jako já, určitě spjatý i s vůněmi, tady máte recept na muffiny s kandovaným pomerančem a kokosem, které mě u čtení napadly a prostě jsem je musela hned upéct.

Na 12 muffinů:

2 vejce
270 ml mléka
270 g samokypřicí mouky
1 balíček kandovaného pomeranče
125 g strouhaného kokosu
125g slunečnicového oleje
125 g hnědého cukru

Vyšlehejte vejce, mléko, cukr a olej, postupně zašlehávejte metlou i všechny pevné přísady. Těsto nepřešlehejte, jen ho jemně převracejte. Předehřejte si troubu na 180 stupňů, vystelte plech na muffiny papírovými košíčky a každý do 2/3 naplňte. Pečte, dokud při špejlovém testu nevyjde špejle suchá. Pocukrujte moučkovým cukrem.

Přijmi. Poslouchej. Služ.

Když jsem ještě pracovala v Mottu, měly jsme tam tenhle román na posouzení. Tehdy se nám nehodil do edičního plánu, ale tajně jsem doufala, že ho u nás někdo vydá, protože popravdě, celá kniha z pohledu včely, to vás prostě upoutá. Nakonec se toho zhostil Práh a já si před týdnem knihu vítězoslavně přinesla z knihovny. A začetla se. A celý týden dělala vše v podstatě jednou rukou.

Pokud jste doteď vnímali včely jen jako jakýsi obtěžující hmyz, tolerovaný leda kvůli medu, garantuju vám, že se to po přečtení knihy Včely od Laline Paullové změní. Flora 717 je čistička, v hierarchii úlu tedy něco jako nejnižší kasta - čističky úl uklízejí, starají se o odnášení a likvidaci mrtvých a svým zápachem jsou natolik charakteristické, že s nimi nikdo nechce nic mít. Navíc jsou němé a právě tím se od nich Flora liší. A také tím, že umí produkovat Mléko, nutné pro výživu malých larviček, je neobyčejně velká a odhodlaná ve svém krátkém životě něco dokázat. Po mnoha zvratech se propracovává až na pozici létavky, tedy včely, která venku sbírá nektar. Díky své velikosti a vytrvalosti Flora přináší domů více nektaru, než jakákoli jiná včela a získává si respekt svých kolegyň v úlu. Nic ale není tak jednoduché a i Flora má tajemství - takové, které by ji mohlo okamžitě stát život...takové, které je v přímém rozporu se základním pravidlem celého roje - Přijmi, poslouchej, služ.

Laline Paullová dokázala téměř nemožné - udržet čtenáře 342 stran v napětí, jak to dopadne - S VČELOU. Ukazuje život v úlu tak přesvědčivě a uvěřitelně, že jsem se vůbec nemohla odtrhnout a najednou jsem měla učteno sto stran, aniž bych to vnímala. Autorka si dala hodně záležet na dialozích, popisu jednotlivých rodů a kast, na vykreslení interiéru úlu a na popisu vůní, které životy včel do značné míry ovládají. Vůně Mateří lásky, kterou královna tiší znepokojené včely, vůně nektaru jednotlivých květin, vůně propolisu, ale třeba i zápach mrtvé myši. Vůně jsou pro včely přenosové signály a jakmile se úlem šíří něco zlého, poznají to hlavně díky změněné vůni. 

Včely jsou přesně ten typ knihy, u které si přejete, aby ještě nekončila. Konec je jasný a nepřipouští pokračování, ale i tak...zamilovala jsem se do jednoho úlu kdesi v jabloňovém sadu, kde letní vítr čechrá stébla trávy a jedna včela sní o lepším životě. Rozhodně je taky třeba zmínit překlad - knihu překládala Háta Komňacká a musela se popasovat se specifickým slovníkem a mnoha včelařskými výrazy. Podle mého to zvládla na jedničku a právě i díky skvěle plynoucímu překladu si tuhle knížku prostě užijete. 

Pullová, Laline. Včely. Praha, nakaladatelství Práh, 2015, 342 stran.

Deník Dity P. 2 - o rodině, receptech a vzpomínkách

 Asi jen málokdo si může ze své kuchařky udělat těhotensko-rodinný deník a prodávat ji v tak ohromných nákladech, jako se to daří Ditě Pecháčkové. A asi jen málokdo by nechal širokou veřejnost nakouknout pod pokličku svého domova, rodiny, niterných pocitů a vzpomínek. Dita to udělala. Už podruhé. A opět ukazuje, v čem spočívá její síla.

Dita ušla dlouhou cestu od šéfredaktorky Apetitu k respektované kulinární odbornici. Když listuji starými čísly Apetitu, občas ji ani nepoznávám, tak moc je na těch fotkách vidět, jak se rozkoukávala, sbírala zkušenosti a formovala svůj styl. No a potom to přišlo – první kuchařka, Deník Dity P. – odvážný projekt, kterým Dita ukázala, jakou cestou se vydá. Sepsala jednoduchá, až banální jídla, jaká se vaří ve spoustě rodin, protknula je recepty šmrncnutými Francií, Kanadou a USA a vše obohatila krásným vizuálem. Jak to dopadlo, všichni dobře víme – následoval fenomenální úspěch, vlastní televizní pořad (jehož pokračování se právě chystá) a Ditu i její rodinu znal, alespoň skrz knihu či obrazovku, téměř každý.

Druhá kuchařka je opět v rodinném duchu, už jen z toho důvodu, že se mezi vydáním prvního a druhého dílu Dita vdala a porodila syna Davida. Jednotlivé kapitoly jsou předělené krásnými dvojstránkovými fotkami a jmenují se např. Hnízdění, Buchty na plech, Náš rodinný přebor atp. Dita znovu nechala na začátku každé kapitoly nahlédnout do kousku svého dětství, dospívání a celkově milých nebo zábavných, ale i rozjímavých myšlenek. Jako neviditelná nit se celou kuchařkou táhne již zmíněné Ditino těhotenství, z knihy je cítit touha sdělit Davidovi, jak moc se na něj všichni těšili a co v jejich životě znamená (a i k onomu čekání a těšení si Dita vařila dobroty, které tvoří samostatnou kapitolu).

Co se receptů samotných týče, je jich různorodá směsice, od slepičí polévky po krevety s omáčkou piri-piri, přes karbanátky a rozhudu až k lívancům. Každé z jídel se vztahuje k nějakému konkrétnímu zážitku, každé, Ditinými slovy, „má svůj příběh“. Uvařit je zvládne úplně každý, a to je Ditina obrovská deviza – postupy jsou přehledné, suroviny dostupné (a není jich na každé jídlo padesát)a neošizené, žádná verze „light“. To, co mnozí rýpalové na internetových diskuzích Ditě vyčítali a vyčítají, tedy že používá máslo, smetanu a na nějakou tu dietu si rozhodně nehraje, platí pořád. Ale, koneckonců, není to dobře? Trh momentálně doslova přetéká zdravými kuchařkami a Ditina kniha z nich ční jako takový malý ostrůvek hříchu. Že se to občas smí, dát si sekanou a pivo, nebo si s talířem pomalu pečené vepřové plece sednout ke krbu a užívat si bohaté, zemité chutě.

Rozhodně nemůžu pominout ani fotky, a celkový vzhled knihy. Sice nejsem u kuchařek přílišným zastáncem paperbacků, ale nádherné chlopně s kachlíky i fakt, že vazba zatím drží, konejší mé brblající já. Co je ale oproti prvnímu dílu ještě o fous výš, je kvalita a celková atmosféra fotografií. Narazila jsem na několik (třeba fotka slepice v měděném hrnci), které bych neváhala zařadit do jakékoli luxusnější zahraniční kuchařky. Pokud tedy chcete někomu věnovat krásný dárek, nebo se jen na chvíli ponořit do příběhu jídla, jedné rodiny a jednoho těhotenství, určitě si Ditu kupte. Stejně kolem ní v knihkupectví vždycky kroužíte, vím toJ.

Deník Dity P. Kuchařka 2, vydala Dita Pecháčková v roce 2015, 320 stran, Praha, vydání první.

Za recenzní výtisk děkuji serveru www.dobre-knihy.cz