neděle 13. března 2016

Dopisy vonící po koření

Nedávno jsem v knihkupectví narazila na knihu Eve Makisové Tymiánové dopisy a aniž bych autorku nebo děj znala, prostě jsem si ji koupila. Zlákala mě obálka i téma arménské genocidy - to jsem ale ještě ani zdaleka netušila, jak krásný příběh mě čeká. 



























Poslední dobou mám štěstí na knihy, kde hraje značnou roli nějaký ze smyslů. Tymiánové dopisy útočí na chuť a čich, při popisech vůně jednotlivých jídel a koření se neubráníte tomu, aby se vaše představivost nerozběhla na plné obrátky. Kořeněné jehněčí, pilaf z bulguru a granátového jablka, taštičky se sýrem halloumi a mátou...mísení arménské a kyperské kuchyně, to všechno ve mně okamžitě vzbudilo přání zavřít se tak na týden do kuchyně.

Abych vás ale nějak nezmýlila - tohle není román o vaření, respektive jídlo hraje roli "jen" v rámci kulturní tradice. Tymiánové dopisy jsou příběhem obrovského utrpení arménského národa, lásky, ztrát a nalézání, naděje a skříňky na koření plné dopisů psaných v arménštině. Hlavní hrdinka Katerine je spolu se svou matkou nachází po smrti babičky Mariam. Katerine odjíždí na Kypr, aby se ze smrti babičky vzpamatovala a dopisy veze s sebou v rámci slibu, který dala matce, že se pokusí zjistit víc o babiččině minulosti. Na Kypru potkává mladého Arménce Ariho, který se nabídne, že dopisy přeloží. A dávná rodinná historie se začíná pomalu odkrývat.

Jedna věc - moc nechápu, proč Argo zvolilo název Tymiánové dopisy. V originále se kniha jmenuje The Spice Box Letters a vzhledem k tomu, že ona krabička na koření se vine celým příběhem, je škoda, že nezůstala i v názvu. Chápu, že není snadné převést název do češtiny tak, aby se na titulce dobře vyjímal, ale trochu se tím vytrácí základ příběhu.

Jinak jsem ale příběhem byla naprosto nadšená. Je v něm, i přes neradostné téma arménské genocidy, spousta laskavého a břitkého humoru, doprovázeného okouzlujícími popisy přírody, tradic, jídla, zvyků a hrdosti na národní identitu. Zhltla jsem knihu během dvou dnů a pak sedla k počítači a googlila další knihy autorky. Eve Makisová získala za Tymiánové dopisy prestižní ocenění, ale to vlastně není až tak podstatné. Podstatné je, že díky ní čtenáři všechny postavy ožívají před očima, žijí své životy, radují se, truchlí, umírají a to všechno jednoduše, lidsky a uvěřitelně.

A ano, na konci jsem bulela jako želva:-)


pondělí 7. března 2016

O vůni domova

Domov je místo, odkud tě nevyhodí...ani když vyrosteš. Tahle kniha autorky Dagmar Zezulové má tak silný a výmluvný název, že jsem si ji asi před půl rokem prostě musela koupit. Tím spíš, že se jedná o autobiografii a navíc o pěstounské péči. Pěstoun je totiž jedno z nejtěžších zaměstnání na světě, alespoň podle mého názoru. Pipláte se s dítětem, dáváte mu všechnu lásku, které jste schopni...a nakonec se ho třeba musíte vzdát. Nebo si připustit, že jeho rány na duši jsou tak veliké, že můžete jen látat a zašívat, ale nikdy to nebude úplně dobré. Dagmar Zezulová s manželem do toho ale šla i tak. Ke dvěma biologickým synům si pořídili ještě pěstounčata. A ne dvě, ne tři, ale rovnou čtyři. Každé z nich si neslo nějaké stigma, každé mělo nějaké problémy. 

Kniha se nečte úplně lehce - tedy ne kvůli stylu, ten je skvělý a autorka má opravdu dar vtáhnout čtenáře do děje. Spíš obsah, ten vám ob dvě strany drásá nervy. Popisuje totiž pěstounství jako na jedné straně něco báječného, možnost začlenit děti z dětských domovů do normální rodiny, ale na druhé straně naprosto nepřikrášleně ukazuje všechny starosti a strasti, které také čas od času přišly, hlavně, když byly děti v pubertě. Nadávky, útěky, snaha vzepřít se a odlišit, najít svoje místo ve světě.

Dagmar Zezulová se snaží upozornit lidi na to, že pěstounství není jen černé, že to sice není jednoduché a lidé, kteří se chtějí stát pěstouny, musí být asi připraveni na kdeco, ale také není třeba se nějak přehnaně bát. Říkám to samozřejmě hodně zjednodušeně, ale podstata je zřejmá - kdo to tak cítí, měl by do toho jít.

Nejsilnější moment celé knihy je asi okamžik, kdy (pozor, spoiler!!) otočíte na poslední stranu a tam jsou všechny děti, biologické i pěstounčata, vyfocené. Konečně si můžete přiřadit konkrétní příběhy ke konkrétním tvářím. Vladislav Zezula, manžel autorky napsal:

"Přál bych si, aby se tato kniha co nejdříve ohmatala. Aby se příběhy v ní zaznamenané staly inspirací: pro mnoho těch, kteří zatím váhají, pro mnoho těch, kteří zatím pochybují, aby díky ní co nejvíce dětí bez vlastní rodiny našlo někoho, kdo je bude mít rád pro to, jaké jsou."

Co víc napsat? Prostě si ji přečtěte. A protože domov máte, stejně jako já, určitě spjatý i s vůněmi, tady máte recept na muffiny s kandovaným pomerančem a kokosem, které mě u čtení napadly a prostě jsem je musela hned upéct.

Na 12 muffinů:

2 vejce
270 ml mléka
270 g samokypřicí mouky
1 balíček kandovaného pomeranče
125 g strouhaného kokosu
125g slunečnicového oleje
125 g hnědého cukru

Vyšlehejte vejce, mléko, cukr a olej, postupně zašlehávejte metlou i všechny pevné přísady. Těsto nepřešlehejte, jen ho jemně převracejte. Předehřejte si troubu na 180 stupňů, vystelte plech na muffiny papírovými košíčky a každý do 2/3 naplňte. Pečte, dokud při špejlovém testu nevyjde špejle suchá. Pocukrujte moučkovým cukrem.