pátek 30. prosince 2016

Kavárnička, kde voní sušenky a káva

Letos se mnou knižní Ježíšek moc práce neměl - vytrubovala jsem totiž do světa, že chci Návrat do kavárničky v Kábulu od Deborah Rodriguezové, knihu, která volně navazuje na knihu Kavárnička v Kábulu. Už první díl mě hodně zaujal, bylo ale víc než okaté, že si autorka nechala dost látky na pokračování, které mě naprosto pohltilo.





Autorka v první knize seznámila svoje čtenáře se všemi důležitými postavami i prostředím Kábulu, svíraného vzrůstající nadvládou Tálibanu. Rozehrála příběh Sunny, která si v Kábulu otevřela kavárnu, ze které udělala takové kulturní a společenské útočiště, Háladžán, negramotné starší Afghánky, několik let tajně zamilované do krejčího Rašífa, Jasmíny, která v kavárničce našla jako ovdovělá svobodná matka útočiště, a mnoha dalších. Příběh ale skončil tak nějak neúplně a až s příliš mnoha otazníky, bylo znát, že Deborah Rodriguezová hledala svůj styl a linii celého vyprávění, že se snažila možná až příliš násilně zakomponovat do děje vše, co sama v Afghánistánu zažila. V druhé knize se ale našla, rozvinula další osudy postav naprosto věrohodně, a než se nadějete, učtete klidně padesát stran naráz.

Příběh je opět plný zejména neskutečně silných žen, které se perou se svými osudy a snaží se najít si tu svou cestičku ke štěstí. Ne vždy to jde hladce, často i přes osobní tragédie, kulturní odsudky či vlastní zraněnou duši. Zamilovala jsem si doslova všechny postavy a neměla jsem tendenci přeskakovat méně záživné kapitoly, protože tam jednoduše žádné méně záživné kapitoly nebyly. Občas jsem se sice trochu vztekala, když slibně rozjetou napínavou pasáž přetnula další kapitola naprosto odjinud, ale to je jen známka dobře napsané knihy - a já se musela nadechnout, zklidnit mysl a přepnout se na další část.



Autorka se nevyhýbá ani ožehavým tématům afghánské společnosti - ať už se jedná o práva žen, předem dohodnuté sňatky nebo terorismus. To, co mě na jejích popisech ale bavilo nejvíc je, že neodsuzuje - nestaví na jednu stranu blahobytný a dobrý Západ a na druhou utlačované a v bídě žijící Afghánce. Každá mince má prostě dvě strany a jsem opravdu vděčná, že se v žádné z problematických otázek autorka nepokoušela ňahňat.

Vzhledem k tomu, že je v knize mnohokrát zmíněná afghánská pohostinnost a kuchyně, zařadila autorka na konec také několik receptů - což byl pro mě jednoznačně bonus navíc:-) Pod každým receptem je i odkaz na zdroj, odkud bylo čerpáno - tak jsem třeba narazila na opravdu zajímavou stránku Afghan Culture Unveiled blogerky Humairy Ghilzai, která odkrývá světu nejen afghánskou kuchyni, ale celkově i nesmírně zajímavou kulturu. Můžete ji samozřejmě sledovat i na sociálních sítích, doporučuju zejména její Instagram.

Po dočtení Návratu do kavárničky v Kábulu jsem měla typickou knižní kocovinu, což mě přivedlo na myšlenku zjistit si, jestli autorka nenapsala ještě něco - a hurá, do češtiny sice její další knihy, vycházející z osobních zkušeností na humanitárních misích v Afghánistánu, přeložené nejsou, ale kdo čtete anglicky, neměl by to pro vás být problém. Takže já s dovolením ještě chvilku zůstanu v jedné kavárničce kdesi uprostřed Kábulu, kde se odehrávají ty nejdůležitější příběhy a voní čerstvě upečené sušenky.


úterý 27. prosince 2016

Bradavickým expresem zpátky v čase


Fotka uživatele Hladová kniha.

Když jsem si v září koupila knihu Harry Potter a Prokleté dítě, umínila jsem si, že si ji přečtu až na Boží hod. U nás doma se totiž na Boží hod každoročně vyhlašuje čtecí den v pyžamech, a navíc když ještě vycházely jednou ročně klasické potterovky, nacházela jsem je pravidelně pod stromečkem a na Boží hod si dávala čtecí maraton (rozuměj - 500 stran na jeden zátah, bolest hlavy, litry čaje a absolutní nadšení). Takže jsem si tak trochu chtěla připomenout tyhle časy a odfrčet bradavickým expresem za dalším dobrodružstvím.

Nebudu tady sáhodlouze opakovat všechno, co už bylo o Prokletém dítěti řečeno a napsáno - ne, nenapsala to J.K., ne, není to klasický osmý díl a samozřejmě, je to scénář k divadelní hře. Spíš se s vámi chci podělit o své dojmy - a na tomto místě rovnou upozorňuju, že se může objevit i nějaký ten spoiler!!

Myslela jsem si, že mi bude vadit forma scénáře, ale ve výsledku byl opak pravdou - jakmile se ponoříte do děje, začne představivost pracovat na plné obrátky, a vlastně jsem zapomněla, že se nejedná o klasicky stavěný text. Trochu obtížnější bylo vstřebat fakt, že Harrymu a všem ostatním je čtyřicet, nebo třeba to, že z Nevilla je profesor - prostě profesor Longbottom zní trochu divně, když si člověk vzpomene na první díly:-). S tím souvisí další věc - osobně si myslím, že pro to, aby si člověk Prokleté dítě maximálně užil, je znalost předchozích potterovek nezbytná. Samozřejmě, děj se dá bez problémů vstřebat i bez předchozí znalosti potterovského světa, ale různé odkazy na to či ono si nevychutnáte. 

Hlavní dva hrdinové, Albus Severus Potter a Scorpius Malfoy byli...tak rozdílní, jak to jen šlo. Scorpius mě neskutečně bavil, z Albuse jsem lezla po zdi - připomínal mi spratkovitého Harryho někde z pátého dílu, což je vlastně dobře, ale stejně mě to nezbavilo touhy mu jednu vlepit. Věčné fňukání, proč ho Moudrý klobouk zařadil do Zmijozelu, věčné fňukání, jak si nerozumí s Harrym, věčné fňukání vlastně na všechno. Nicméně vzhledem k tomu, že právě od toho fňukání se odvíjí hlavní zápletka, bylo nutné to nějak překonat. 
Přišlo mi, že ve vztahu Harry- Albus je poznat, že text psal muž - Jack Thorne se poměrně nípal v rozhovorech "otce a syna" (že by zkušenost? :-)), Ginny jako jemnější ženský element spíš upozadil. Celkově je v knize víc mužských, než ženských postav, což není nějaké feministické frflání, jako prostá zvědavost na osudy dalších hrdinek - co taková Lenka, paní Weaslyová, Cho Changová?

Vrcholem celé knihy pro mě byla pasáž, kde se Scorpius setká se Snapem. Navíc když k vám Snape promlouvá v hlavě hlasem Alana Rickmana, žejo:-). Tam podle mě nebyl vůbec vidět rozdíl mezi Rowlingovou a Thornem - jen bych si přála, aby scéna trvala mnohem, mnohem déle. 

Celkově jsem si návrat do kouzelnického světa maximálně užila, čistě pro ten svět samotný - příběh mi nijak oslnivý nepřišel, je ale třeba mít na paměti, že se jedná o scénář divadelní hry a možná zápletka je tedy limitovaná možnostmi jeviště. Bylo to ale jako po nějaké době potkat staré známé, přirozeně navázat tam, kde série končila. Zahrát si tchoříčky, napít se v Prasinkách máslového ležáku, bavit se nad Pobertovým plánkem a použít obraceč času - minimálně do doby, kdy celá potterománie začínala a já ležela na chalupě, zavrtaná pod peřinou a hltala příběhy malého čaroděje.