úterý 19. července 2016

Život jako Pěna dní

Rozhodla jsem se letos začít dohánět četbu "povinných" knih, které už bych asi měla mít dávno přečtené, ale nějak se k nim pořád ne a ne dostat. Jedním ze zástupců této kategorie je určitě i Pěna dní - znáte to, ve škole se našprtáte "Boris Vian - Pěna dní", pak tahle informace prostě usne, a pokud nemusíte jinak, necháte ji spát.



Pomyslnou Šípkovou Růženku jsem probudila až úplnou náhodou, polibkem své platební karty v knihkupectví, kde měli Pěnu dní v akci - no nekup to. Navíc Argo vydalo edici s filmovým přebalem, na kterém je rozkošně se usmívající Audrey Tatou pod vodou - takže znovu, no nekup to:-).

Přiznávám se bez mučení, že jsem si o knize nezjišťovala dopředu žádné podrobnosti, nechtěla jsem se nechat ovlivnit názorem někoho jiného, byť by ten někdo jiný byl fundovaný autor či kritik. Prostě jsem Pěnu dní otevřela a čekala, jak na mě zapůsobí. A od první stránky jsem si celý příběh neskutečně užívala.

Základním předpokladem asi je zahodit hned na začátku všechno, co řídí váš racionální každodenní život. Prostě si po dobu četby připusťte, že by mohl být svět, kde si na ošoupané podrážky nakapete hnojivo a ony vám dorostou. Jen tak si můžete užít lehkost Vianova vyprávění, ztřeštěného, radostného, zoufalého, smutného i beznadějného, každopádně vždy originálního. Kde jinde najdete piano, které míchá koktejly, pokoj, který se zakřivuje podle hudby, která v něm hraje nebo kostel, který pořádá svatby vysoko mezi oblaky? Kde jinde vaší lásce vykvete na plicích leknín?

Kniha je plná narážek na francouzské zvyky, reálie a postavy a rozhodně má mnohem složitější a vážnější strukturu, než jen na první pohled bláznivý příběh ve stylu Alenky v říši divů. Můžete ji asi číst v každém věku, stále dokola a vždycky si najdete něco, čeho jste si nevšimli, další vrstvu, další detail. Nenechte se tedy u Viana odradit kolonkou "povinné školní literatury" a zkuste tenhle román plný lásky lehké jako pěna, smutku těžkého jako zpěněný jíl i lehkosti swingového rytmu.

Jo a pusťte si i film Michela Gondryho (ano, ten pán, co natočil Věčný svit neposkvrněné mysli), ale prosím, až po přečtení knížky, ať vás neodradí jen proto, že byste nechápali souvislosti, které nebudou vysvětlené:-)

Boris Vian: Pěna dní
Argo, Praha, 2015

čtvrtek 14. července 2016

Čaj s nápadníkem

Je čas dovolených a i já jsem vyrazila na svých deset dní svobody - jako vždy s pocitem, že TEĎ učtu všechno, co se mi v průběhu roku z různých důvodů nahromadilo v knihovně. Ne, že by člověk normálně nečetl, ale znáte to, občas nemáte prostě na čtení tu správnou náladu a nechcete si kazit dojem z možná pěkné knížky tím, že byste nad ní pofrflávali...vlastně bůhvíproč. 

                      


Jeli jsme do zahraničí a jeden z nejdůležitějších balicích rituálů je vybrat si onu vhodnou knížku s sebou. Letos to vyhrála kniha Čaj s nápadníkem (mimochodem teď na bux.cz za 99 korun!!), prvotina autorky Mardžán Kamalíové (Marjan Kamali). Už jsem se tady na blogu několikrát zmínila o tom, že mám slabost, dalo by se říct až úchylku, na romány arabských autorů, případně na romány odehrávající se v podobném prostředí. Navíc Čaj s nápadníkem mi připomněl moji zamilovanou Persepolis, takže celkově nebylo co řešit.

Kniha se odehrává částečně v Americe roku 1996 a částečně v Teheránu - jednou jako flashback do roku 1979 a jednou také v roce 1996. Darja miluje matematiku a vede si statistiky a přehledy snad úplně všeho, včetně seznamu potenciálních vhodných manželů pro svou dceru Mínu. Mína chce být malířkou a obě ženy se touží vrátit domů do Teheránu, který musely opustit, když začala válka Íránu s Irákem a změnil se režim. Touha Míny podívat se zpátky domů, za širší rodinou a přáteli je nakonec tak silná, že jednoho dne oznámí, že skutečně na nějaký čas do Íránu odjíždí, ačkoli vlastně přesně neví, co ji tam čeká. Naráží na očekávaný odpor otce Parvíze, který se o dceru bojí a na (pro ni) neočekávanou podporu Darji, která nakonec odcestuje se svou dcerou.

Obě ženy nacházejí v Teheránu něco trochu jiného - zatímco Darja bez problémů zaplouvá zpět do rodného prostředí a nemá problém se chovat jako pravá Íránka, Mína, která ze země odjela v deseti letech, se necítí ani jako Američanka, ani jako Íránka. Jediné, co ji vrací zpět do vzpomínek na šťastné dětství jsou známé vůně a chutě - černý čaj pitý přes kostku cukru, šťavnatá granátová jablka, šafrán, máta... Celou knihou se také jako pomyslný duch vznáší Mínina babička, zabitá na tržišti bombou, když své vnučce kupovala ta nejlepší granátová jablka. Jako milovnice klasické perské poezie předala Míně lásku k básníkům - Rúmímu či Háfizovi. V jejich básních hledala babička životní poučení a radu, na což vnučka po návratu do Teheránu často vzpomíná.

I když téma knihy není nejveselejší, přesto jsem se často smála. Může za to typický íránský humor, který jsem ocenila už ve zmíněné Persepoli, schopnost udělat si trefnou legraci ze sebe i z okolí a na všem najít něco dobrého. Čaj s nápadníkem je sonda do života rodiny, která drží pospolu, podporuje se a miluje.

Nedílnou součástí knižního zážitku (holt, co byste u jídlomila a redaktorky kuchařek chtěli) pro mě byl i popis chutí, vůní a útržky receptů. Podle naznačeného receptu na íránské masové karbanátky jsem uvařila i oběd a byla to, neskromně říkám, slast (recept bude v příštím článku). Navíc když si představíte barvy a vůně koření, pouličního prodejce červené řepy nebo pochoutky podávané na slavnostech, kde voní růžová voda a pomerančové květy, tak si tuhle knihu prostě musíte zamilovat. Jako já.

Mardžán Kamalíová: Čaj s nápadníkem
296 stran
Ikar, Praha 2014