čtvrtek 22. března 2018

Geniální přítelkyně

Neapol je jako laciná prostitutka - dokáže být ukřičená, vyzývavá, špinavá a obscénní, ale zároveň vás dokáže vtáhnout do své náruče způsobem, který byste nečekali a zanechá ve vás pocit něčeho neopakovatelného, a pokud poodhalíte všechna její jedinečná zákoutí, může se stát, že se proti své vůli zamilujete na celý život. Právě téhle ambivalentní atmosféry dokázala spisovatelka Elena Ferrante ve své tetralogii L´amica geniale skvěle využít a na pozadí chudinských neapolských čtvrtí rozehrát příběh komplikovaného a mnohdy nevyváženého přátelství.




Nechci tu popisovat děj samotný, protože recenzí na (nyní už v češtině kompletní) tetralogii najdete na internetu spoustu. Osobně jsem, jak mnozí vědí, se čtením prvního dílu dost otálela, ani ne tak proto, že bych měla pochyby o kvalitě knížky, ale na Instagramu se strhla doslova horečka, což mě pravidelně dokáže spolehlivě odradit. U stopadesáté fotky šálku kávy a Geniální přítelkyně jsem se rozhodla, že si počkám.

Spisovatelské umění Eleny Ferrante nemůžete nemilovat, respektive musíte určitě ocenit její schopnost plasticky vykreslit prostředí, které vám bude připadat vzdálené a zároveň tak domácké, že byste klidně mohli zaklepat na Cerullovic dveře a zajít na kus řeči. Ferrante vytvořila úplně obyčejný a přitom jedinečný svět, kde záleží na každém pohledu, kde není daleko od slov k činům, většinou ráně pěstí, kde v dětských myslích ožívá hrůzostrašná představa požírajícího přízraku dona Achilla, kde někteří dostanou šanci na lepší život a jiní zase ne. Kde láska znamená mnoho, ale rodina všechno. Jednomu lehce přijde na mysl Kmotr, italské prostředí a všechny ty drobné i velké vášně a odplaty k tomu tak nějak svádí.

Takže ano, i já podlehla Geniální přítelkyni a rovnou po dočtení jsem sáhla po Příběhu nového jména. Zároveň jsem se zase mírně zasekla, protože mezitím vyšel poslední, čtvrtý díl s názvem Příběh ztracené holčičky a znovu je ho plný Facebook i Instagram a... však víte (samozřejmě by stačilo nesledovat sociální sítě, ale...no ale co si budeme povídat). Nicméně to není jediný důvod, zároveň se bojím číst dál, protože tuším, že ne všichni mí oblíbenci se dočkají šťastného konce (ano, jsem trochu srab, když jde o možné osudové zvraty oblíbených literárních postav). Možná si dám zase chvilku pauzu a počkám na jaro a první pálící sluneční paprsky, které mi trochu tu Neapol připomenou. A v duchu se přenesu někam ke Castel dell´ Ovo, ke slaným mořským vlnám, které narážejí na kameny na břehu. A budu tam vyhlížet Elenu s Lilou.

sobota 10. února 2018

Život do vývrtky aneb Čtení v poklusu

To jsem si takhle jednoho prosincového podvečera minulého roku seděla v redakci a přemýšlela, jestli po návratu domů budu péct další várku cukroví, nebo konečně uklidím byt, když vtom mi zazvonil telefon, a od té doby už nikdy nic nebylo a nebude jako dřív. A o pár dní později jsme si vezli domů našeho kloučka, kterému na všech sociálních sítích říkám láskyplně mikroň. Místo pečení a zdobení bytu se rozjel nekonečný kolotoč praní, vstávání, přebalování, krmení a Vánoce jsme vlastně ani pořádně nezaznamenali, protože když v noci vstáváte po 2,5-3 hodinách, moc toho nevnímáte. Ale i tak bylo hrozně zvláštní, krásné a nezapomenutelné, koukat na Popelku a Princeznu se zlatou hvězdou na čele se spícím mikroněm v náručí:-)

Vzhledem k tomu, jak málo času na všechno bylo, tak i odchod na mateřskou byl dost bojovka, jakkoli musím říct, že lepší kolegy jsem si v redakci nemohla přát. Nejen, že malý dostal věcí asi jako na tři děti, ale zároveň i předávání všech titulů proběhlo celkem hladce - samozřejmě doteď občas řeším nějaké drobnosti, něco prostě postupně vyplouvá na povrch, tamtomu jsem už nestihla napsat, tohle zadat k překladu atd., ale to se asi dalo předpokládat.
A tak se učím být máma na mateřské, zjišťuju, že snídaně se dá jíst i v pět odpoledne, že šest Nutrilonů stojí totéž, co luxusní podprsenka, už vím, jak složit a rozložit kočárek, zajistit autosedačku, uvázat manducu... a samozřejmě denně zažívám hromadu trapných momentů, pocitů, že všechny mámy kolem jsou tak nějak ladnější a šikovnější - a učím se brát všechno s lehkostí a humorem. Sice to tady píšu za sebe, ale ruku na srdce, bez naprosto fantastického muže a rodiny by to všechno bylo mnohem, ale mnohem těžší, hlavně na začátku, než jsme najeli na režim, který by všem vyhovoval, a já byla trochu na zhroucení.

Hned na začátku jsem si řekla, že nikdy nepřipustím, aby se mikroň stal jakoukoli pomyslnou výmluvou a brzdou ve smyslu "to nejde, máme dítě", "tam se nepodíváme, máme přece dítě a s ním by to bylo složité" atd. Neříkám, že to bude vždycky jednoduché, ale už je tolik možností a vymožeností - a taky si říkám, že mikroňovi jen prospěje, když bude všechno zažívat s námi, možná ne dokonale a zřejmě dost za pochodu, ale hlavně s námi. A osobně jsem do téhle kategorie "když nemůžeš, přidej" zařadila i svoje studium a čtení knížek. Dodělávám si magistra a samozřejmě první myšlenka byla školu přerušit, protože jsem se nesoustředila absolutně na nic a nechtěla jsem šidit ani mikroně, ani školu. Po sáhodlouhých nočních chatech s kamarádkou (díky, Aničko) jsem se ale rozhodla to zkusit a musím zaklepat, zatím to jde a zkouškové (prozatím) úspěšně plyne. Mimčo na břiše v manduce, skripta v ruce, dostatek kafe nebo čaje v plecháčku od Čajových bedýnek...



Co se čtení knížek týče, jako první jsem o Vánocích přečetla Šlehačková oblaka od Terezky Salte a.k.a TerezyInOslo. Víte, nejde rozhodně o nejnáročnější četbu na světě a důvod, proč se z téhle knihy stal bestseller, je třeba hledat někde jinde. Když si ji přečtete ve správnou chvíli, tak, jako se to povedlo mně, tak vám dá takový zvláštně hřejivý pocit, jako hrnek teplého kakaa, který vás ještě dlouhé týdny po dočtení neopustí. Četla jsem ji doslova po jednotlivých stránkách, několikrát nad ní usnula, což nebylo dané nečtivostí, ale totální únavou z nočního vstávání, ale neskutečně jsem si ji užila a asi si dám o příštích Vánocích re-reading. Abych si připomněla všechny ty hektické a jedinečné okamžiky prvních svátků s mikroněm.



Momentálně mám celkem úspěšně rozečtené tři knížky - Kapesní atlas žen od Sylwie Chutnik, neskutečnou pecku, o které bude určitě samostatný článek, Je to i můj život od Jodi Picoultové, kde se úplně bojím číst dál, protože tuším, že ten příběh bude čím dál syrovější a Lehké fantastično od Terryho Prachetta, protože jestli mě někdo dokáže okamžitě dostat do pohody, jsou to Smrť a Mrakoplaš a Zavazadlo. A knihovník, samozřejmě. Ook.

Vlastně to není tak úplně všechno - jak bych mohla být pravý knihomol a nečíst malému před spaním pohádky? Jak by mi to ti Broučci a Muminci a Alladin a Otesánek odpustili? Takže střídáme Broučky a Písečného vlka, naprostou roztomilost ve stylu Josteina Gaardera nebo právě Muminků. Protože čím dřív začneme, tím víc knížek stihneme:-)